Zákon karmy je jedním ze základních přírodních zákonů, díky němuž vytváříme tyto nesmírně rozmanité podmínky. Je to, jako kdybychom byli všichni umělci, ale místo plátna a barev nebo mramoru či tónuje materiálem našeho kreativního vyjádření naše tělo, mysl a životní zkušenost. Obrovský pocit naplnění ve cvičení dharmy pochází z poznání této zákonitosti a z aktivního vytváření a modelování vlastního života.

Karma je sanskrtské slovoznamenající "jednání". Zákon karmy se vztahuje na zákon příčiny a důsledku: každý volní čin přináší jistý výsledek. Jestliže je čin motivován chtivostí, nenávistí či zaslepeností, zaséváme semeno utrpení; jsou-li naše skutky motivovány štědrostí, laskavostí či moudrostí, pak tvoříme karmické podmínky pro blahobyt a štěstí. Ilustrovat to můžeme analogií z hmotného světa: zasejeme-li jablečné semínko, strom, jenž vyroste, ponese jablka, nikoli mango. A jakmile je jednou jablečné jadérko zasazeno, sebevětší snaha či úpěnlivé prosby či naříkání nepřimějí jabloň nést mango. Jediný smysluplný čin, jehož výsledkem může být mango, je zasazení mangovníku. Karma je právě takovýmto zákonem přírody, zákonitostí příčiny a důsledku na psychologické rovině.

Buddha užíval slovo karma obzvláště ve vztahu k vůli, záměru či motivu jednání. Říkal, že karma je vůle, jelikož je motivací stojící za jednáním, která určuje karmický plod. Každému záměru v mysli je vlastní energie, jejíž mocí je přinést příslušné výsledky. Když chápeme, že karma se zakládá na vůli, vidíme obrovskou odpovědnost, již máme, abychom si uvědomovali záměry předcházející každému jednání. Jestliže si nejsme vědomi motivů ve své mysli, vyvstávají-li nedovedné záměry, pak jednáme nevšímavě podle nich a vytváříme si tak podmínky pro budoucí utrpení.

Zákonu karmy můžeme rozumět na dvou úrovních, ukazujících široké pole jeho působnosti na naše životy. Na první úrovni se karma vztahuje ke zkušenosti příčiny a důsledku v rozsahu jistého času. Provedeme určitý čin a někdy později začneme zakoušet jeho důsledek. Zasadíme mangové semínko a o mnoho let později ochutnáme plod. Druhá rovina pochopení karmy má co dělat s kvalitou mysli právě v okamžiku jednání. Když prožíváme mentální stav lásky, společně s ním přirozeně přichází pocit otevřenosti a radosti, který je jeho okamžitým plodem; podobně když se vyskytnou okamžiky chtivosti a nenávisti, tak kromě budoucích důsledků prožíváme bolestivé energie, které vyvstávají společně se jmenovanými stavy. Naše přímé uvědomění si toho, jak zákon karmy pracuje v každém okamžiku, může být silnou motivací k rozvíjení dovedných stavů mysli, tvořících jak naše štěstí v přítomném okamžiku, tak plody pohody v budoucnosti.

Jiná dimenze zákona karmy napomáhá pochopení toho, jak se vyvíjejí jednotlivé osobnosti. Jakkoli je pravda, že neexistuje žádná trvalá entita, žádná neměnná osobnost, kterou bychom mohli nazývat "já", je rovněž zcela očividné, že každý z nás je unikátně se proměňující a zřetelnou strukturou prvků. Je to proto, že každý svým vlastním způsobem, ať už vědomě, či nevědomě, kultivujeme různé mentální stavy. Pěstujeme-li dobrotivost, prožíváme její chuť v daném okamžiku a současně ji posilujeme jako zdroj v mysli, usnadňující její vyvstání v budoucím okamžiku. Jsme-li zlostní, prožíváme utrpení zlosti jako přítomnou karmu a současně posilujeme konkrétní mentální sklon. Stejně jako působíme na svoje těla nejrůznějšími způsoby pomocí cvičení, nebo jeho nedostatku, ovlivňujeme také svou mysl. Každý mentální stav, myšlenka či emoce, které prožíváme opakovaně, se stávají silnějšími a zakořeněnějšími. To, čím jsme jako osobnosti, je jen sbírkou všech sklonů mysli, jež jsme rozvinuli, a určitých energetických konfigurací, které jsme si vypěstovali.

Máme sklon popsanému podmiňujícímu mechanismu prožívání nevěnovat pozornost a místo toho se domníváme, že jak jednou prožitek odezní, je pryč bez pozůstatků či důsledků. Bylo by to jako pád kamene do vody bez zčeření hladiny. Každý mentální stav, který prožíváme déle, podmiňuje a posiluje sám sebe. 

Zdroj: Jack Kornfield, Joseph Goldstein - Hledání srdce moudrosti, nakladatelství Eminent

**********************************************************************************************

 Karma - zákon příčin a následků vysvětlující lidský osud, karma místa a profese.

Vládne světem náhoda nebo zákon neměnné spravedlnosti? Materialistická věda používá slovo náhoda tam, kde nezná zákonitosti. Duchovní věda náhodnost nepoužívá, neboť učí, že vše je řízeno zákony, Řádem a naprosto nic nepodléhá náhodě. Náhodnost je pojem vytvořený negramotností, ve slovníku mudrce není. Už v dávných dobách byl ve svatých hindských písmech dán klíč k rozluštění nejobtížnějších hádanek lidského života, tedy i osudu. Karmické problémy jsou problémy chápání příčiny a následku.

Podle učení starých mudrců je člověk obdařen nesmrtelným duchem, který pochází od Boha a obsahuje v sobě veškeré božské vlastnosti v zárodku. Aby se tyto božské vlastnosti probudily a aby je člověk sám plně vyvinul, dostává pole působnosti – pozemský svět. Když člověk vyčerpá všechny zkušenosti, získané z nejrůznějších pozemských prožitků, truchlivých i radostných, dospěje k sebepoznání a zároveň sebeuvědomění si svého božského původu. Toto uvědomění jej vede k dokonalosti se stejnou vnitřní nutností, s jakou ze semene dubu vyroste zase dub. Avšak k tomu, aby člověk vyčerpal skutečně všechny zkušenosti dané pozemskou existencí, potřebuje ne jeden, ale mnoho životů. Podle učení starých mudrců žije člověk mnohokrát – inkarnuje se do různých epoch a nejrůznějších podmínek tak dlouho, dokud se na základě pozemských zkušeností nestane moudrým a dokonalým, neboť k obrazu božímu byl stvořen.

Na Západě je náboženské učení starého Východu ve své čisté a ušlechtilé podobě málo známé. Při tom jeho znalost může vnést jasné světlo do nejzáhadnějších jevů obtížného pozemského života. Staré východní učení předkládá výklad zákona o neměnné spravedlnosti, který vládne světu. Tento zákon nese název Karma. Karma je duchovní zákon příčinné kauzality, podle něhož po určitých příčinách následují určité následky.Souvislost mezi příčinou a účinkem je zákonitá a je provázena zpětným působením účinku na bytost, která kauzalitu způsobila, jde o tzv. efekt bumerangu, který má výchovný účel, neboť vše, čeho je bytost příčinou, ať dobra či zla, vše se vrací k ní zpět, aby to prožila i sama na sobě, aby zevní zkušeností vytvářela si vnitřní svědomí.

Sanskrtské slovo Karma znamená činnost; být a konat je totéž. Celý vesmír je jedna nepřetržitá činnost, řízená neměnným zákonem spravedlnosti. Podle hindské náboženské filosofie představuje vesmír rozumnou činnost, která vychází z jediného zdroje. Vesmírná činnost je vyjádřena pohybem o různé síle a rychlosti. Nositelem tohoto pohybu je hmota, dostupná nedokonalým nástrojům našeho běžného vědomí pouze v nejhrubší formě. Za hranicemi dosahu našeho vědomí existuje pro nás neviditelný život. Život kamene nám uniká, protože jeho projevy jsou pro naše pozorování příliš pomalé, život v neviditelných světech je nám skryt, protože jeho projevy jsou pro naše vědomí příliš jemné a rychlé.

V pozemské činnosti je vše spojeno se vším, vše se nachází ve vzájemné závislosti a vše směřuje k jedinému cíli. Každá činnost ve V je výsledkem předcházející příčiny a zároveň příčinou následující činnosti. Vzniká nepřetržitý řetěz příčin a důsledků, jejichž realizace představuje život vesmíru. Odtud pochází význam Karmy jako zákona příčinnosti. Karma představuje souhrn veškeré činnosti člověka. Vše, co člověk znamená nyní, je následek jeho činnosti v minulosti a co bude znamenat v budoucnu, je důsledek jeho činnosti v přítomnosti. Proto konkrétní lidský život není izolovaný, zakončený, ale je výsledkem předcházejících životů a zároveň je zárodkem budoucích životů v řetězu posloupných inkarnací, ze kterých se skládá nepřetržité bytí každé lidské duše. Zákon karmy spolu se zákonem reinkarnace vysvětlují vnější i vnitřní nerovnosti mezi lidmi jako spravedlnost zcela zákonitou.

V životě nedochází k náhlým změnám ani k náhodám, vše má svoji příčinu. Každá naše myšlenka, každý cit a skutek vychází z minulosti a má vliv na budoucnost. Dokud je tato minulost a budoucnost pro nás neznámá, díváme se na život jako na hádanku, netušíce, že jsme ho vytvořili sami. V tomto případě jako by projevy našeho života před námi vyvstávaly náhodně z propasti neznáma. Příčinou toho je naše neznalost zákonů duchovního světa. Poznat tyto zákony je možno proto, že jsou neměnné. Stejné zákony platí i v pro nás neviditelných světech.

Stará moudrost tvrdí, že je možné přenést stejnou jistotu o neměnnosti přírodních zákonů a jistotu o jejich bezvýhradné spolehlivosti i do oblasti našeho duševního a mravního života. Otevírá před námi vnitřní laboratoř lidského bytí a ukazuje nám, že každý člověk neustále tvoří svůj osud ve 3 rovinách života: duchovní, duševní a fyzické. Ukazuje, že všechny síly a schopnosti člověka jsou výsledkem jeho předcházejících konání a zároveň příčinou jeho budoucího osudu. Dále, že síly člověka mají vliv nejen na něho samotného, ale i na okolní prostředí, přičemž neustále proměňují jak jeho samotného, tak i prostředí. Tyto síly vycházející z nitra člověka se rozbíhají na všechny strany a člověk je zodpovědný za vše, co vzniká v dosahu jeho vlivu. Svou tvůrčí silou myšlenkovou ztvárňuje člověk i hmotu. Vše, co dnes existuje, i dobro a zlo, vnesl do pozemského života člověk. Je nucen jít mnohými cestami, aby objevil Jednotu, z níž vzešel.

Mudrc řekne: jestliže dnes trpím, je to proto, že jsem v minulosti překročil zákon. Já sám nesu vinu za své utrpení a musím to klidně nést. To říká člověk, který pochopil zákon karmy. Nezávislý duch, víra v sebe, statečnost, trpělivost a pokora – to jsou nevyhnutelné důsledky tohoto chápání, které proniklo do srdce a vůle člověka. Pochopí také, že tato práce se uskutečňuje v mezích jím vytvořených vlastností a dovedností a v mezích jím stanovených hranic. Tudíž že zdrojem všeho prožívaného je on sám, jeho nesmrtelná duše a že je v jeho moci zaměřit své síly k žádoucímu cíli.

Představme si člověka, který s obavami žije ze dne na den v područí svých rozmarů a vášní a klidného mudrce, který přesně ví, kam jde a proč. Srovnáme-li oba, pak pochopíme, v jak otrockých okovech nachází se první a jak úplná může být svoboda druhého člověka, který si uvědomuje svou sílu a zná a dodržuje zákony stvoření. Studium Karmy je nejobtížnější ze všech věd. Člověk nejen vytváří svůj rozum, svůj charakter, své vztahy k ostatním lidem, ale jeho osobní karma je součástí nejrůznějších skupin – rodiny, národa, rasy, kontinentu, planety, sluneční soustavy, galaxie atd. – a svými nitkami se vplétá do celkové tkaniny hromadné Karmy každé z této skupiny.

Jsou tři kategorie sil, které utvářejí lidský osud:

1. Myšlení člověka – tato síla utváří lidský charakter – člověk bude takový, jaké jsou jeho myšlenky.

1. Touhy a vůle člověka – které jsou dvěma póly jedné a téže síly, spojují člověka s předmětem jeho touhy a směřují jej tam, kde může být jeho touha uspokojena, do určité rodiny, národa, doby.

2. Skutky člověka – přináší-li skutky člověka druhým živým bytostem uspokojení a štěstí, přinesou stejné uspokojení a štěstí jemu samému. Jestliže přináší ostatním utrpení, přinesou utrpení i jemu, ne menší, ne větší.

Pochopí-li člověk zcela tyto 3 oblasti, ze kterých vzniká zákonitost karmy a naučí-li se své znalosti používat, stane se tvůrcem vlastní budoucnosti, pánem vlastního osudu, bude schopen vytvářet vlastní osud podle svých znalostí a své vůle.

ad 1. Myšlení utváří charakter člověka. Nikdy se nestává člověk tak jasně a nezvratně tvůrcem svého osudu, jako v oblasti duchovní. Díky vysoké pohyblivosti a rychlosti myšlenkových vibrací může myslitel, který vědomě vytváří svůj vnitřní život, pracovat s toutéž přesností a jistotou, s jakou architekt staví budovu podle nakresleného plánu. Každá nová myšlenka přidává nový detail k budované stavbě, ani jedna nepřijde nazmar. Skupiny sourodých myšlenek, které se opakují během několika životů, určují rysy lidského charakteru; tzv. vrozené myšlenky a dovednosti nejsou ničím jiným, než výsledkem duševní práce minulosti.

Je důležité si zapamatovat, že charakter je hlavní podmínkou lidského štěstí na Zemi. Vnímavý, ušlechtilý a silný charakter je zárukou velké budoucnosti. Člověk, který zná tuto vlastnost mysli, může pomocí vědomé vnitřní práce postupně vytvořit svůj charakter takový, jakým ho chce mít. Smrt tuto práci nepřeruší. Naopak, člověk zbavený okovů lidského těla, začíná přetvářet veškerou zásobu zkušeností, získanou během pozemského života. Po svém návratu na Zem si sebou přinese všechny dříve získané myšlenky, které se v záhrobním životě přeměnily ve sklony a dovednosti. Na nich záleží, jací vzniknou noví nositelé vnitřního života – mozek a nervový systém při dalším zrození. Proto bylo řečeno: Člověk je výtvor přemýšlení. O čem přemýšlí během tohoto života, tím se stává během příštího.

Tímto způsobem zůstává zachován nesmrtelný obsah lidské duše. Nic nezahyne. Práce duše – psýché - která neztrácí nic ze získaných zkušeností, se obnovuje právě na té úrovni, které dosáhla v předchozí inkarnaci. Úsilí vynaložené v jedné inkarnaci, se v nové přetvoří v dovednosti, opakující se myšlenky se přetvoří ve sklony, nejrůznější útrapy a zkoušky se přetvoří v moudrost, a utrpení duše v její svědomí. Šance, které jsou člověku předkládány, aniž by je tento z nedbalosti a lenosti využil, vyvstávají znovu, ale již v jiné formě, jako neurčitá touha, jako mlhavý stesk, který nenajde uspokojení ze dvou důvodů: síly, které byly v minulosti marně vyvolávány karmickým požadavkem, se díky nečinnosti nerozvinuly v příležitost. To znamená, že podmínky Karmou už jednou zvolené, se musí zopakovat. Nikoli prostředí vytváří člověka, nýbrž člověk – působením karmického zákona – míří do prostředí, které odpovídá jeho minulosti. Důkazem jsou lidé, kteří se od raného dětství výrazně liší od svého prostředí. Nemají nic společného s okolím, a jestliže mají silnou vůli, mění směr své Karmy a přecházejí do jiného, pro ně bližšího prostředí. Do pro ně se nehodícího prostředí se dostávají proto, že se svými skutky a hříchy spojili s lidmi právě tohoto prostředí.

Každý člověk míří do prostředí vhodného pro stupeň vývoje, kterého už dosáhl. Takový je zákon: my sami jsme strůjci svého osudu. Je-li stavba dobrá, využíváme všechny její přednosti, je-li špatná, sami zakoušíme odpovědnost za její špatné vlastnosti. Není nic odpovědnějšího, než lidské myšlenky. Neboť žádná síla se tak lehce nepředá ostatním, jako naše myšlenky. Díky lehkosti a rychlosti vibrací nesrovnatelně rychlejších než světlo, se lehce předají okolním lidem. Svazují se tak nitě, které spojují dohromady lidi k dobru i ke zlu, určí pro jejich budoucnost příbuzné, přátele i nepřátele. Proto nás někteří bez jakékoli zjevné příčiny milují a jiní nezaslouženě nenávidí. Zákon vede k následujícímu: naše myšlenky mají na nás vliv, vytváří náš duchovní a mravní charakter. Díky svému vlivu na ostatní lidi zavazují tyto myšlenky karmické nitě, kterými budou lidé spojeni v následující inkarnaci.

ad 2. Touhy spojují člověka s předmětem touhy. Touha a její nejvyšší druh – vůle, jsou nejmohutnějšími tvůrčími silami vesmíru. Touhy nás přitahují k jedněm či druhým předmětům vnějšího světa, vytvářejí naše vášně, určují osud člověka v jeho posmrtném stavu v Očistci. Touhy, tj. vnitřní zaujetí člověka k vnějším předmětům, jej přitahují vždy k tomu prostředí, kde mohou být uspokojeny. Touhy po pozemských věcech připoutávají naši duši k zemi, vysoké touhy nás táhnou k nebesům. Proto bylo řečeno: člověk se rodí přiměřeně svým touhám. Vědomí této pravdy nám slouží jako výstraha, abychom byli nároční ve svých touhách a nepouštěli do své duše touhy, které mohou brzdit náš vývoj; k takovým nízkým touhám patří i materiální bohatství.

Touhy člověka určují místo jeho inkarnace. Jestliže byly nečisté, nevázané, zvířecí, vytvoří pro jeho nové vtělení vhodné tělo vášní a toto tělo jej nasměruje do rodiny, do útrob matky, jejíž krev může dát vhodný materiál pro jeho fyzický obal. Naše touhy mají na okolí stejný vliv jako myšlenky – předávají se ostatním. A protože v daném období lidské evoluce jsou touhy lidí mnohem silnější, než jejich myšlenky, spojuje je karmické sepětí utkané z tužeb ještě silněji, nežli myšlenky.

Touhy, které nás spojují pouty lásky či nenávisti, nám vytvářejí budoucí přátele či nepřátele, právě ony nás mohou spojit s lidmi, u kterých nemáme o vznikajícím spojení ani potuchy. Na př. důvodem k takovému spojení může posloužit nevědomky daný popud ke zločinu nebo dokonce k vraždě. Může se stát, že velice silné zlobné vzplanutí jednoho člověka ovlivní jiného v době a v situaci, která dává dispozice k vraždě. Bývají takové vnitřní stavy, kdy se misky vah, kolísající mezi dobrem a zlem, nachází v nestabilní rovnováze, kdy jediná zbytečná pohnutka, jediná zbytečná vibrace z pro nás neviditelného duševního světa rozhodne o naklonění kolísajících vah na jednu či na druhou stranu. Tímto rozhodujícím popudem pro kolísajícího člověka může být zlobné vzplanutí nebo touha uškodit, jdoucí ze srdce jiného člověka. První podlehne pokušení a zabije a tvůrce zlobné myšlenky bude v budoucí inkarnaci spojen s vrahem, dokonce i v případě, že jej dříve neznal. Újma, kterou způsobil zlobným vzplanutím tomu, kdo se dopustil vraždy, se neodvratně projeví na tvůrci zlobné myšlenky. Někdy člověka potká úplně nečekané neštěstí, zdánlivě nezaslouženě a jeho nižší vědomí, které nemá ponětí o tom, že zdrojem tohoto neštěstí byla újma způsobená jeho zápornými vášněmi jiné bytosti, se bouří. Je rozhořčen pro zdánlivou nespravedlnost, avšak toto rozhořčení pochází z jeho neznalosti. A jeho nesmrtelná duše při tom získá ponaučení, které nikdy nezapomene.

Není nic, co si člověk nezaslouží, aby jej nedonutilo trpět. Nedostatek paměti, který je nezbytný pro naše blaho na nižším a středním stupni rozvoje, nezabrání zákonu spravedlnosti, aby se uskutečnil. Z toho vyplývá, že naše touhy, které na nás působí, vytvářejí naše tělo vášní a jeho prostřednictvím působí na vytváření našeho fyzického těla při nejbližším vtělení. Ony určují místo našeho narození a mají vliv na výběr lidí, se kterými budeme v budoucnu spojeni.

ad. 3. Skutky člověka určují vnější podmínky jeho následné inkarnace. Jestliže se skutky člověka staly příčinou utrpení pro ostatní, bude stejnou měrou strádat on sám. Jestliže jeho skutky přinášely okolí radost nebo blahobyt, odrazí se to v jeho budoucí inkarnaci v příznivých pozemských podmínkách. Špatné skutky lidí narušují světový pořádek a rovnováhu, proto pro obnovení rovnováhy je nezbytné, aby ten, kdo udělal špatný skutek, zakusil následky porušené rovnováhy na sobě. Porovnejte takovou rakovinnou buňku a její žravost se svým životním stylem či se způsobem realizace politické moci – bují na úkor celku.

Skutky člověka mají vliv na vnější podmínky jeho následujícího života. Na samotného člověka a na jeho charakter mají pouze nepřímý vliv, jelikož v něm probouzejí nové myšlenky a touhy. Avšak síla, utvářející nesmrtelnou duši, vychází z činnosti rozumu, srdce a vůle, nikoli z vnějších lidských projevů. Často opakované skutky vytvářejí fyzické návyky, které mají mocný vliv na podmínky pozemské existence a zároveň omezují projev vyššího Já člověka, jeho nesmrtelné duše v pozemském životě. Fyzické návyky končí se smrtí fyzického těla. Ovšem vše se změní, začneme-li zkoumat následky, které naše skutky zanechají na okolí. Jestliže způsobujeme blahobyt nebo utrpení svým bližním, svazují nás tyto skutky stejně jako naše myšlenky a touhy s těmi lidmi, na jejichž osud měli vliv. Jestliže jsme v minulosti byli pro okolí příčinou utrpení, prožijeme v budoucnu stejné utrpení a naopak, jestliže jsme napomáhali zlepšení vnějšího blahobytu ostatních, karmický účet nám za tuto pomoc zaplatí tak, že vytvoří pro náš pozemský život šťastné podmínky. A tyto podmínky, ať už špatné nebo dobré, splatí navždy výsledky našich špatných nebo dobrých skutků. V obou případech nejsou následky našich skutků závislé na jejich motivaci.

Shrnutí: naše myšlenky utvářejí náš charakter – naše touhy určují to, čím budeme obklopeni v budoucím životě – naše skutky stanovují přesný cíl našeho vnitřního i vnějšího štěstí úměrně množství vnitřního a vnějšího štěstí, které jsme rozdávali druhým.

Nyní přecházíme k další zákonitosti Karmy – každá síla působí ve své oblasti.

Jestliže člověk zaseje semena do země, může sklidit úrodu pouze na zemi. Může zasít obilí s jiným úmyslem, např. s myšlenkou získat prostředky pro uskutečnění něčeho zlého. Ale ze zasetého semene vyroste stejné žito, jako kdyby sel s myšlenkou nakrmit hladové. Motiv je výraz rozumových, duševních nebo duchovních sil a jeho následky se mohou projevit pouze v oblasti mysli, vášní nebo ducha, což záleží na tom, odkud motiv pochází. Až když se myšlenka nebo cit rozhodne k činu, tento se pouze obrazí v pozemské sféře, naprosto nezávisle na motivu. Jestliže člověk postaví školu nebo nemocnici pro chudé a bude-li při tom jeho pohnutkou ctižádostivost, touha po pochvale nebo odměně, získají chudí totéž, jako kdyby pohnutka byla sebe ušlechtilejší. Ale pro opravdovou podstatu člověka, pro nesmrtelnou duši, je rozdíl nesmírně důležitý: v prvním případě, byla-li pohnutka sobecká, projeví se její plody pouze ve fyzickém prostředí, jeho duše při tom zůstane nedotčená. Byla-li pohnutkou nezištná snaha o dobro, šlechtí tento motiv duši a zanechá v ní nové zrnko nesmrtelnosti. Neboť dobrá hnutí duše vytvářejí setbu, jejíž úroda se sklízí na věčnosti. Dobré, špatné nebo smíšené motivy skutků se odrážejí na rozumu, srdci a vůli člověka. Avšak následky samotného činu, jestliže vyvolal v okolí blahobyt nebo radost, budou stejně příznivé pro jeho strůjce, ať byly pohnutky jakékoli.

Zákony Karmy si vedou přísné účty a za vše co člověk udělal, platí do posledního haléře. Největší sobec se narodí do příznivých podmínek, jestliže v minulosti napomáhal blahobytu okolí. Bude-li v těchto podmínkách spokojený a šťastný nebo smutný a nespokojený, to bude záviset na jiném karmickém účtu, který dělá bilanci jen motivů – tedy těch dobrých nebo špatných vlastností, které vytvářel ve skrytých koutech své duše. Může se stát, že člověk s nádhernou duší se narodí do nejnepříznivějších vnějších podmínek, jestliže v minulosti způsobil svými nerozumnými činy svému okolí nouzi. Avšak jestliže jeho pohnutky byly při tom čisté a nezištné, vtiskly mu vlastnosti, které mu pomohou tuto nouzi trpělivě a lehce zvládnout.

Zákon, podle kterého se každý druh projevující se energie odráží právě v té oblasti, ze které pochází, má pro rozvoj duše obrovský význam. Neboť fyzická energie, tj. skutky člověka, které mu přináší pozemské blaho nebo utrpení, podle toho, do jaké míry měly ten či onen vliv na ostatní, se těmito důsledky naprosto splatí. Nemají tu tvůrčí sílu, která shromažďuje poklady pro jeho nesmrtelnou duši. Bezvýznamný motiv zůstane pro duši bez následků, špatný motiv pozdrží její vývoj, dobrý ji navždy obohatí. Vysoký motiv, mající na mysli pouze vůli Boha, který pro sebe ničeho nežádá, vede člověka ke svobodě a dokonalosti. Čím výše je zdroj, ze kterého pochází vnitřní činnost, tím trvalejší a mohutnější budou jeho následky.

Když stojí svědomí člověka, který zná zákon Karmy, před střetnutím různých povinností a není mu jasné, jak má postupovat, probere si v klidu všechny své motivy, očistí své srdce ode všeho sobeckého a vybere si nejvíce nezištný motiv. Jestliže se jednou rozhodl, postupuje bez váhání a beze strachu, s vědomím, že i když bude postupovat nesprávně, důležitá je pouze pohnutka. Následky možné chyby přestojí ochotně a trpělivě, jako poučení, které se z jeho duše nikdy nevymaže.

Hindské učení rozlišuje 3 druhy lidské karmy: Karmu zralou, skrytou a karmu rodící se.

Zralá Karma. Je už připravena ke sklizni, a proto je nevyhnutelná. Svoboda výběru je v minulosti – výběr byl udělán. V současnosti zbývá pouze splatit svůj dluh. Příčiny, které se nepřetržitě rodí díky našim myšlenkám, touhám a skutkům, bývají často tak protichůdné, že nemohou existovat zároveň. Mohou být také karmické závazky k určité národnosti nebo společenské skupině a mezi tím jiné závazky mohou vyžadovat jiné podmínky inkarnace. Z toho vyplývá, že během jedné a téže inkarnace může člověk splatit pouze část své Karmy. Duchovní síly – nebo jinak zákony vládnoucí lidské Karmě – vybírají z každé individuální Karmy tu část, která může být splacena zároveň a s tímto cílem nasměrují lidskou duši do odpovídající země, rasy, rodiny, společenského prostředí, které tvoří nejpříznivější podmínky pro uskutečnění právě té části Karmy, která je vybraná z celkové bilance. Při tom se zároveň spojují takové podmínky, díky kterým se mohou projevit důsledky karmických příčin, vytvořených člověkem, které neodporují jedna druhé, které se spolu slučují.

Tyto příčiny, jejichž základy člověk položil v předcházejících inkarnacích, určují:

1. dobu trvání jeho pozemského života

2. zvláštnosti jeho fyzické skořápky, kabátu, který si obléká duše, její kladné a záporné vlastnosti

3. výběr příbuzných, přátel, nepřátel a všech, s kým vejde do styku, sousedů, kolegů aj.

4. společenské podmínky

5. strukturu nástrojů duše – mozku a nervového systému, určujících hranice, ve kterých se duše pohybuje

6. souhrn všech vytvořených karmických příčin radostí a utrpení, které mohou být prožity během jedné a téže inkarnace.

Jedním z projevů zralé Karmy jsou skutky, které je možno nazvat nevyhnutelnými. Každý čin je nekonečným výrazem celé řady myšlenek a tužeb. Stejnorodé myšlenky a touhy, které se seskupují běhen nových inkarnací v jeden celek, způsobují duševní stav, který je možno srovnat s nasyceným roztokem v okamžiku krystalizace látky. Jako stačí neznatelná částice látky k tomu, aby vyvolala v nasyceném roztoku krystalizaci, taktéž stačí lehounký vliv zevnitř nebo zvenčí, jedna, třeba poslední myšlenka, aby nakupené stejnorodé myšlenky vykrystalizovaly v čin. Jestliže byly tyto myšlenky zlé a mstivé, objeví se okamžik, kdy se člověk při sebemenším podnětu dopustí zločinu. Nebo naopak, měl-li sklony k vytváření nezištných myšlenek, směřujících k pomoci bližním, přijde doba, kdy tyto myšlenky vykrystalizují v hrdinský čin. Jestliže při tom člověk nestihne svůj čin ani promyslet, sám potom říká: Nechápu, jak jsem to mohl udělat. Z toho vyplývá, že naše skryté myšlenky usměrňují naprosto přesně naši vůli a okamžik jejich naplnění není ničím jiným, nežli otázkou času.

Avšak jestliže se tvůrce myšlenky stačil zamyslet, má ještě možnost výběru: může postavit proti zakořeněné myšlence novou a stálým energetickým opakováním nové myšlenky může postupně nahradit dřívější. Tento jev je klíčem k rozluštění obtížného problému svobody vůle a předurčení. Svobodná vůle člověka mu vytvořila omezení, které nazývá osudem. Omezuje se svými vlastními minulými myšlenkami, nerozumnými ústupky, je spoután svými zapomenutými tužbami, svázán hříchy svých předcházejících dnů. A přesto je svobodný. Vytvořil svou minulost, která drží v okovech jeho přítomnost. Ale aby si člověk zajistil svobodnou budoucnost, může pracovat i uvnitř vězení, které si sám vytvořil. Když silný člověk zjistí, že je svobodný, jeho okovy samy padnou. Pro obyčejného člověka, pro kterého vědomosti nejsou mohutným světlem, nýbrž střídavě planoucí a střídavě uhasínající jiskrou, se osvobození z karmických následků, zvané téžspasení, oddaluje do daleké budoucnosti. Pro něho je především nezbytné vědomí, že nyní trpí pouze proto, že v minulosti zhřešil a že veškeré hranice, které jej svazují, si vytvořil sám. Mezi těmito dvěma póly – svobodnou vůlí a předurčením – probíhají všechna složitá spojení svobody a nutnosti, na kterých stojí veškeré drama lidského osudu.

Mnohokráte se opakující myšlenky a touhy, vytvářené svobodnou vůlí, se stávají zvykem. Zvyky omezují vůli a nakonec se stávají automatickými. Přijde okamžik, kdy svědomí řekne, že zvyk je špatný. Tehdy začne člověk špatný zvyk bourat vytvářením myšlenek opačného charakteru. Po mnoha úsilích je položeno nové řečiště. Nové myšlenky nabývají vrchu a ztracená svoboda je znovu nalezena. Bohužel, téměř vždy jen proto, aby byla vůle spoutána novými okovy. Tímto způsobem naše vlastní myšlenky a touhy postupně vytvářejí vlastnosti našeho mozku a nervové soustavy, které jsou jedním z nejsilnějších omezení svobody naší vůle. Často se opakující myšlenky, které se stávají automatickými, v nás vytvářejí předsudky – osobní i národnostní. Žijeme s nimi, aniž bychom měli podezření, že to jsou stěny, postavené našima vlastníma rukama, zakrývající nám světlé horizonty pravdy.

Další druh zralé Karmy se projevuje v okamžicích náhlé proměny. Nečisté myšlenky a touhy minulosti vytváří kolem skutečného našeho Já, kolem naší nesmrtelné duše, skořápku, která ji drží v zajetí. Toto zajetí může trvat po dobu několika inkarnací. Nesmrtelná duše, která sbírá zkušenosti, se stačila během této doby mnohému naučit a získala vyšší vlastnosti, které mohou zůstat dlouhou dobu uschovány pod tvrdou skořápkou. Je potřeba silného impulsu, někdy je to dobrá kniha, zanícené slovo, výrazný příklad, aby se skořápka rozbila a duše osvobodila.

Skrytá karma. Každá příčina se snaží zapůsobit bezprostředně. Odpor prostředí brání uskutečnění této snahy. Stejný zákon se vztahuje i k příčinám, vytvářeným člověkem. Kdyby naše myšlenky a touhy byly stejnorodé, nebyly ve vnitřním rozporu a neustále se nestřetávaly s odporem prostředí, tak by se projevily jejich následky bezprostředně. Ale naše myšlenky, touhy a skutky si tak silně protiřečí, že pouze některé z jejich důsledků se mohou projevit zároveň. Ostatní budou čekat, až na ně přijde řada. Proto celá staletí hromadíme příčiny, které se nemohou uskutečnit, a stále žijeme pod vlivem dvojího souhrnu Karmy. Jedna se projevuje a druhá čeká, jakoby ve stínu na příležitost, aby se projevila. Z toho vyplývá, že se skrytá Karma může přenášet z jedné inkarnace do druhé a zůstávat dlouho pohřbena, aby ožila a přinesla plody, jakmile se objeví všechny nezbytné podmínky. Z psychologického hlediska je možno považovat skrytou Karmu za sklony, pocházející z minulosti. Na rozdíl od zralé Karmy podléhá skrytá Karma změnám. Naše sklony mohou být posíleny nebo oslabeny, nasměrovány do nového řečiště nebo úplně zničeny – podle vlastností a síly vnitřní práce, která vytváří náš charakter. V boji proti špatným sklonům je úspěch krokem vpřed, protože odpor ke zlému ničí část zlé energie, která je součástí naší Karmy.

Rodící se Karma. Tento druh Karmy je neustále vytvářen našimi myšlenkami, tužbami a činy. Je to setba, jejíž plody budeme sklízet v budoucnosti. Právě tato Karma představuje tvůrčí sílu člověka. Člověk, který vědomě buduje svoji Karmu, je úplným pánem svých myšlenek a nikdy nejedná pod vlivem nálady. Všechny jeho činy odpovídají jeho ideálům a dává přednost nikoli těm činům, které jsou mu příjemné, nýbrž těm, které jsou lepší. Buduje pro věčnost, je si toho vědom a pozorně vybírá svůj materiál. Avšak tato práce, prováděná do všech podrobností v každodenním životě, je dostupná pouze zralé duši a silné vůli. Taková vůle může zničit Karmu, spálit ji v ohni vnitřní bitvy. Zároveň s tím může uvést do chodu i svou skrytou Karmu a během několika málo inkarnací splatit dluh, který by člověka v opačném případě vracel na Zemi ještě nespočetněkrát.

Jakmile dojdeme k poznání zákona Karmy, přestává být tento zákon poutem. Naopak, dává silné duši křídla, na kterých se může vznést do oblasti nekonečné svobody. Ale i pro obyčejného člověka naší doby je znalost zákona Karmy možností pochopit smysl pozemského života. Otevírá nedozírné obzory do budoucna. Nemůže zůstat bez silného vlivu na celý řád lidského života. Je pouze nezbytné, aby to byly skutečné znalosti, protože není nic škodlivějšího, než mlhavé polovědomosti, vedoucí ke zkomoleninám a předsudkům. Na Východě je v hindských písmech zákon Karmy vyložen v úplnosti, ale originály sv. Písma jsou dostupné málokomu. Učení o karmickém zákonu i o reinkarnaci bylo součástí křesťanské nauky prvotní křesťanské církve. Roku 553 byla na koncilu těsnou většinou odhlasována jeho nepravdivost a bylo vyjmuto z nauky.

Vysvětlení zákona Karmy končí slovy: činnost je silnější, než osud. Uděláme-li závěr ze všeho, o čem jsme přemýšleli, co jsme prodělali během dne, bude v součtu naší denní Karmy mnoho špatného i mnoho dobrého. Položíme-li na misky vah naší celkové Karmy jedno i druhé, uvidíme, že část našich špatných projevů je vyrovnána dobrými a pouze zbývající váha, která převáží jednu nebo druhou misku vah v náš prospěch nebo proti nám, se uchová v kronice našeho osudu. Vše ostatní se ukáže jako splacené. Proto má činorodý člověk, který může kdykoli přidat na misku vah něco ve svůj prospěch, mnohem více šancí změnit svou Karmu, než člověk pasivní.

Stávají se případy, kdy se v minulosti nakupilo takové množství špatné Karmy, že veškeré úsilí vyhrabat se z období pohrom se na pohled zdá být bezvýsledné. Avšak je to jen zdání. Každé úsilí směřující k vítězství nad špatnou Karmou, oslabuje sílu jejího odporu. Jako příklad uvedeme finanční neúspěchy. Karma takového člověka vyžaduje chudobu a odříkání. Člověk se namáhá, prací se domáhá příznivých výsledků, ale znovu ztrácí vše, co získal. A opět prahne po svém cíli. Viditelné nezdary mohou pokračovat až do smrti, ale v neviditelné laboratoři, kde se tvoří naše budoucnost, udělalo jeho úsilí své. Oslabilo sílu odporu jeho špatné Karmy, a jestliže v této inkarnaci nezvítězil, zvítězí v příští.

Stejné je to s nedostatky, se kterými bojujeme neúspěšně. Znalosti zákona Karmy vysvětlují, že v tomto boji nemá hlavní význam viditelné vítězství, ale oslabení záporné síly, která pochází z minulosti. Proto není dobré skládat zbraně a tvrdit, že nemohu zvítězit nad svou slabostí. Je potřeba bojovat, protože s každým novým úsilím, namířeným proti špatnému zvyku, se jeho síla zmenšuje a v budoucí inkarnaci bude lehké jej zvládnout. Ani jedno dobré úsilí nepřijde nazmar, každé splácí část karmického dluhu.

Další mylný závěr, který vyvozují lidé, co si špatně osvojili zákon Karmy, je obsažen v myšlence, že není žádoucí pomáhat trpícímu. Jednou je to jeho karma a on sám je vinen. Takový závěr může vést k odměřenosti, necitelnosti a je od základů nesprávný. Je naprosto pravdou, že jsme obklopeni nejrůznějším zlem a útrapami, které jsou přirozeným výsledkem špatné Karmy jiných lidí. Ale to není důvod k tomu, abychom nevyvíjeli proti tomuto zlu odvetné úsilí, abychom negativní energii neměnili v pozitivní. Špatné myšlenky a skutky vytvářejí utrpení, avšak dobré myšlenky a skutky nahrazují strádání štěstím. Vůbec není nutné starat se o naplnění vyšší Spravedlnosti. Ta uskuteční svůj bezchybný soud i bez nás. Pro nás je důležité znát svůj dluh, který předepisuje pomáhat všem, kteří vstupují do sféry našeho vlivu. Jestliže se člověk ocitá na naší cestě a my mu můžeme pomoci, je v této možnosti předložen karmický dluh nikoli jemu, ale nám. On svůj dluh splatí strádáním a my svůj splatíme tím, že mu pomůžeme. Pomáhat trpícím a těm, kdo jsou v nouzi, je nezbytné dokonce i ze sobeckého hlediska. Protože opomineme-li možnost ulehčit strádání, můžeme pro sebe vytvořit Karmu, k jejímuž obsahu přibude nepřítomnost pomoci v naší těžké chvíli, kdy se nám samým nebude dostávat účasti a pomoci druhých. Karma nepřekáží žádnému dobrému činu, její zákony umožňují zlepšení vlastní účasti a zejména zlepšení osudu našich bližních.

Z uvedeného vyplývá otázka: Musí se duše inkarnovat do té doby, dokud nesplní všechny své karmické závazky? Jestliže se nepřestává rodit díky stále vznikajícím myšlenkám a touhám nová Karma, vyplývá z toho nemožnost osvobodit se od nadvlády Karmy? Neztrácí člověk veškerou naději na získání svobody? Podívejme se, z jakých lidských vlastností se skládá tkanivo Karmy. Hlavní pružinou, hlavní povzbuzující silou, která nutí člověka k činnosti, tudíž k vytváření vlastní karmy, je touha. Co je to touha? Je to mohutná síla, která se rozlévá po celém vesmíru a projevuje se ve všech procesech přírody jako přitažlivost částic. Bez ní by nebylo pohybu, tudíž ani rozvoje. Byla by stagnace. Abychom mohli růst, je nezbytné být činorodými, neboť pouze činnost odkryje vše, co je skryto v podstatě věcí.

Východní moudrost uznává veškerý význam touhy, ve které se pro většinu lidí skrývá podněcující důvod k činnosti. Pro tuto většinu znamená zabít touhu totéž, jako úplně se zříci jakékoli činnosti. Když stará moudrost hovoří o okovech, které nás přitahují ke kolu narození, ukazuje na nezbytnost zničit touhy. Jak chápat tento zdánlivý rozpor? Rozpor zaniká, jestliže zvolíme za předmět výzkumu nikoli jednotlivý život, ale celou cestu rozvoje nesmrtelné lidské individuality, která prošla všemi pozemskými zkušenostmi. Při svých závěrech má stará moudrost na mysli veškerou evoluci člověka až do konce. Jasně rozlišuje stáří lidské duše.

Na úsvitu své pozemské existence se člověk pro sebe lačně zmocňuje všeho, čeho se může zmocnit, všeho, co chce jeho živelná touha po životě. Odtud začíná jeho životní poučení, vydal se cestou poznávání dobra a zla. Vstoupil na cestu vykročení, jak nazývá staré hindské učení začátek evoluční cesty člověka. Na této počáteční cestě se člověk ztotožňuje se svou vnější formou, se svým tělem. To je nutné proto, že hrubé, ostré dotyky z vnějšku jsou nezbytné k tomu, aby se probudilo spící vědomí člověka, duchovního novorozeněte, aby se rozhořela jiskra jeho vědomí jasným plamenem. Těsné hranice, které v sobě uzavírají tu část života, kterou pociťujeme jako svou osobnost, jsou nezbytné proto, aby člověk zřetelně pocítil své Já, aby ho oddělil jako střed sebeuvědomění od ostatního vesmíru. Toto omezení života, toto jeho vtěsnání do úzkých hranic naší fyzické osoby je sobectví. Na cestě vykročení je sobectví nezbytné. Vzbuzuje touhu, touha vyvolává činnost a prostřednictvím činnosti člověk roste. Zpočátku touží pouze pro sebe, pak pro svou rodinu, pak pro plemeno, národ, stát. V těchto rozšířených mezích se člověk ještě stále snaží brát od přírody a od ostatních lidí pro sebe co nejvíce. To pokračuje do té doby, dokud se jeho duše nezasytí a nebude už chtít více brát. Cesta vykročení se tím končí. Člověk se začíná ohlížet nazpět a vstupuje na cestu návratu, na které končí jeho touhy brát a vzniká stejně přikazující potřeba dát vše, vrátit nazpět vše, co si vzal od světa, přírody, od lidí. Bez tohoto návratu nemůže být obnovena narušená rovnováha, nemůže se uskutečnit spravedlnost, na které spočívají všechny světy.

Na cestě vykročení člověk vytváří svou Karmu. Lačně bojuje o to či ono, namáhá se, napíná svou vůli, popostrkovaný svou touhou postupuje dopředu. Avšak jen co získá předmět své touhy, vystřídá touhu lhostejnost a rozladěnost, dosažené přestává uspokojovat a člověk se stejně lačně domáhá nových věcí.

Východní moudrost srovnává předměty lidských tužeb s hračkami, které drží matka v rukou s přáním, aby se její dítě naučilo chodit tím, že se bude pohybovat k žádoucí hračce. Toto srovnání vnáší jasné světlo do skutečnosti, že člověka nutí růst nikoli předmět, nýbrž jím vynaložené úsilí. V tomto cvičení rostoucích sil, v tomto rozvoji dovednosti člověka, vzbuzeném napjatým úsilím o ovládnutí vytouženého předmětu a v následujícím rozladění, ve střídajícím se nadšení a nabažení, vzestupu a únavy, tkví celá cesta jeho pozemského rozvoje. Během celé této dlouhé pouti nepřestává člověk toužit, protože pro nepoučeného člověka je v touze skryta příčina aktivity. Toto povzbuzení pozbude účinku teprve tehdy, když se člověk přesvědčí, že vše pomíjivé přináší jen rozladění a že uspokojit jej může jenom věčné. Toto přesvědčení přivádí člověka k vědomí svého božství, které opět vede k vědomí jednoty. Když člověk pozná, že jeho samostatný život, izolovaný od ostatního světa, byl sebeklam, když v jeho rozšířeném vědomí zmizí hranice, které oddělují jeho dílčí život od života celku, tehdy sami od sebe zmizí osobní touhy, což vidíme u lidí, kteří dosáhli dokonalosti, u světců, jejichž touhy jsou nadosobní a zahrnují blaho celého světa.

Evoluční cestu celého lidstva je možno ji srovnat se schodištěm, jehož základy jsou ponořeny v temnotě živelné existence, projevující se v sobectví a lačné touze vzít si všechno pro sebe na úkor ostatních. Vršek dosahuje do království prosvětleného rozumu a citu a vítězné duchovnosti, která se projevuje potřebou obětovat a rozdat se pro jiné. Tuto pomalou pouť je možno zkrátit. Podíváme-li se na lidi, kteří se stále ještě zdržují na nejnižších stupních schodiště, získáváme představu o mezích její pomalosti. Když přeneseme svůj pohled na světce, ve kterých se už rozvila všechna krása božské přirozenosti, pochopíme, že je v moci člověka tuto pouť neobyčejně urychlit. V čem tkví nástroj tohoto urychlení? Jinými slovy: v čem je nástroj spasení člověka? Nástrojem spasení člověka je jeho vůle, jeho vědomé úsilí.

Co je to vůle? Dokud je síla nutící člověka být aktivním, vyzývána vnějšími předměty, nazýváme ji touhou. Vůlí nazýváme tutéž sílu, která však vychází z nitra člověka. Takže touha a vůle jsou pouze dva póly jedné a téže síly. Dokud je člověk v moci nižšího pólu, nutí jej k činnosti vnější předměty, je na nich závislý, není svobodný. Jestliže začíná konat vědomě, vybírá si nikoli to, co je nejlákavější, ale to, co je pro jeho cíl nejcennější. Tehdy vystupuje z kruhu závislostí, stává se pánem svých činů a sám začíná tvořit svůj osud.

Dokud má člověk nerozvinutou vůli, do té doby je otrokem předurčení, je odsouzen pohybovat se osudovým způsobem po výslednici své vlastní Karmy. Avšak otroctví člověka končí s rozvojem vědomé vůle. Neboť vůle může přinášet v kteroukoli dobu do rovnice jeho života nové hodnoty. Dokud je vůle usměrňována neprosvětleným rozumem, jsou jejím cílem dočasné jevy. Ale když rozum, pronikající stále hlouběji do podstaty jevů, pozná, že dočasné jevy jsou nám dány pouze jako prostředky k dosažení věčnosti, tehdy vůle, prosvětlená rozumem, povede člověka k uskutečnění pravdy a osvobodí jej. Takže všechna tolik rozlišná řešení obtížného problému o svobodě vůle a o předurčení jsou správná, každé na svém místě. Nevyhnutelný osud drží v otroctví ty, kteří neprojevují vědomou vůli. Relativní svoboda existuje pro toho, kdo rozvinul svoji vůli do určité míry a nakonec úplná svoboda je pro ty, kteří poznali pravdu a rozvinuli svou vůli do dokonalosti. Nyní se začíná rýsovat cesta k vnitřní svobodě, která dělá člověka nezávislým na okovech Karmy. Poznání pravdy je z pohledu východní moudrosti vědomí božství lidské přirozenosti a jednoty celého života, vyjadřujícího život Boha. Vůle boží je vyjádřena v zákoně Karmy. Cílem lidského rozvoje je úplný projev božských vlastností člověka. Ty člověka přivedou ke ztotožnění jeho vůle s vůlí Boha. Když v sobě člověk uskuteční toto sjednocení, přijde čas jeho spasení. Takový je konečný smysl učení všech velikých učitelů lidstva. V poznání pravdy a v rozvoji vůle se skrývá síla, která může osvobodit člověka z nadvlády Karmy.

Karma se dá odčinit jen v těle, na Zemi. Proto je tak důležité, abychom v době mezi vtěleními správně rozeznali své minulé chyby a provinění a přijali silné předsevzetí je v budoucím vtělení napravit, odčinit, vyrovnat. Tato předsevzetí se v nás při vtělení projevují jako tichý hlas svědomí. Splácení dluhů může být dobrovolné, z vlastní vůle, pak je snazší, nebo donucením okolnostmi splatné karmy, jako nemocemi, úrazy a ztrátami všeho druhu. Protože absolutní smrt neexistuje, je člověk připoután k následkům svých činů tak dlouho, dokud láskou, oběťmi a odříkáním vše nevyrovná. Vše, co člověk činí na hmotné úrovni, je důležité. Sám sebe může buď povznést, nebo ponížit. Každý člověk si vytvoří své vlastní určení a může je denně přetvářet. Kdo ze země přichází očištěn, toho boží Světlo ještě více pozvedá k veliké budoucnosti. Ale většina, která přichází, je nedokonalá, poškozená a zůstává dlouho v oblastech stínu. Obrovská láska žen je jednou z nejctihodnějších sil božího Tvoření. Ženy svou mateřskou láskou mají blíže k postoji pomoci.

Znalost nezvratnosti zákonů vládnoucích vesmíru vyvolává potřebu sjednotit s těmito zákony naši vlastní činnost. Jinými slovy: sjednotit naši činnost s Boží vůlí. Společně s tím vzniká vědomí, že činnost je nezbytná, avšak činnost, směřující nikoli k rozdělení, nýbrž k jednotě. Taková činnost je neslučitelná se sobectvím. Sobectví bylo nezbytné, dokud jsme žili v temnotě a neznali smysl života. Ale časem se stává zlem, překážkou v rozvoji naší božské podstaty. Z toho vyplývá, že naše činnost musí být nezištná, bez sobectví a bez náklonnosti k jejím plodům. Tato nezištnost je vyžadována od člověka, který se chce osvobodit, spálit svoji Karmu ne jako požadavek morálky, ale jako nevyhnutelnou a dokázanou nezbytnost.

Jak spojit sebezapření a nepřítomnost tužeb s činností, nezbytnou pro růst? K dosažení cíle vedou dvě cesty, dvě dráhy. Je to dráha Moudrosti pro menšinu a dráha Náboženského cítění pro všechny ostatní. Na první dráze dosahuje mudrc sebezapření tím, že ničí své sobectví hlubokým proniknutím do smyslu života. Na druhé dráze je dosaženo sebezapření díky lásce k ztělesněnému Ideálu, ve kterém se už projevila celá krása božské přirozenosti Boha-člověka. Obě cesty vedou k cíli. Sebeobětavá činnost bez myšlenky na sebe vyvolává vnitřní růst člověka, nezištnost očišťuje srdce. Tímto způsobem se uskutečňují dvojí podmínky spravedlivého života – činnost a absence tužeb, které se zdály být neslučitelné. Nezištná činnost, nahrazující naše osobní zájmy obecnými, nás postupně přivede ke ztotožnění svého Já se všemi a k osvobození.

Velikou pomocí na jedné i druhé cestě je správné pochopení zákona Karmy. Ten, kdo zná zákon, nehovoří o dobrém či zlém osudu, ten ví, že Karma představuje Boží vůli v činnosti a že proto není třeba se jí vyhýbat a bát. Jestliže nás Karma nutí zakoušet utrpení a bolest, nebude toto utrpení tížit člověka, který chápe její ušlechtilý smysl. Naopak, přijme ji klidně a trpělivě, protože ví, že se uskutečňuje zákon spravedlnosti, který vyžaduje, aby bylo splaceno i nejmenší zlo, které způsobil tomu nejnepatrnějšímu tvoru. A ví, že ani jedno z jeho dobrých úsilí nepřijde nazmar. Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název Karma-Joga od Karma-činnost a Joga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po dráze Moudrosti nebo po dráze Náboženského cítění. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi. Uklidňuje a upevňuje našeho Ducha, odstraňuje nejmučivější ze všech starostí – myšlenku na sebe. Pouze ve zklidněném duchu se otevírá pravda. Odráží se v jeho hloubce, jako se nebesa odráží ve světlých vodách tichého horského jezera.

Karma a život posmrtný. Lidský život je doba a škola neustálého učení se, kdy duch zkušenostmi se obohacuje a polepšuje, vždy něco získává, překonává, nad něčím v sobě vítězí. Každá bytost je magneticky přitahována ke stejnému vývojovému druhu, který je jí vlastní. Ve hmotném světě západní civilizace většina lidí přijala ideu filozofů materialistů, že smrt je konečným bodem všech našich problémů. Jiní zase uvěřili, že budou mít v posmrtných oblastech nějakou výhodu proto, že chodili do kostelů. Avšak po odložení těla jsme poučeni, že jsme nerozlučně svázáni se svými vlastními výtvory, s myšlenkami. Každý se dostává do takových poměrů, kterým na zemi věřil. Čím je člověk jasnější mysli, tím víc odpovídá za své činy, třeba myšlené, za své city, třeba neprojevené. Svými výtvory tká si každý osvobozující křídla nebo otrocké řetězy. Naše vztahy z minulosti žijí dále, pouta sympatie a antipatie nás stále poutají ke vtěleným i nevtěleným bytostem, nikdo nemůže postoupit výš, dokud nezaplatí dluhy své minulosti. Ježíš řekl: Povedu tě z vězení do vězení, dokud nezaplatíš dluhy do posledního halíře. Což značí cestu z vtělení do vtělení za účelem placení karmy.

Jestliže je tma rámcem světla, pak je i snadněji pochopitelné, že oblast pekla je duševní oblastí utrpení a nesouladu, disharmonie s Řádem a pak je i zcela přijatelná jako čistírna ducha, který se vyvíjí od zdola vzhůru. Utrpení povstávající ze zla je hybnou pákou pokroku. Proto je nutno na Zemi oživovat lásku a světlo v temnotách připoutání ke hmotě, stejně jako se při nemoci bere lék na uzdravení. Záchrana a spasení je důležité pro ty, kteří si přejí se spasit. Pod náporem zkoušek, které bolest vrývá do nitra, se duše taví a uklidňuje, aby přijala odpovědnost za svůj osud, který si sama vytváří. Po pošetilostech, nedodržování Řádu a vzpouře se duch vrací k výčitkám svědomí, pokání a pokoře. Uklidňuje se a je-li pozemek připraven, znovu se osévá.

Zákon neomylné spravedlnosti je pro všechny stejný, proto naše svědomí zrcadlí světlo nebo tmu našich osobních výtvorů. Světlo jasní náš zrak, ukazuje cestu, stín nás oslepuje, poutá nás do vězení našich omylů. Každý na Zemi stojí mezi světlem nejvyšších tužeb a mlhou osudových omylů. Mnoho duší, které ustrnuly v nekázni a vzpouře, ubíjí sebe sama a směřuje tam, kde práskají pekelné důtky. Peklo je pro duši, která si ho vytvořila tím, čím je kovadlina pro surové železo, kde se kuje a dostává vhodný tvar. Jsme duše, pro které je znovu vtělení čili reinkarnace přízní a milostí Stvořitele, kterou máme využít k vyrovnání dluhů. Osvobozujeme se novými činy lásky a dobra. Nové vtělení jsou dveře z temnot, které jsme si sami stvořili. Když zvítězím nad sebou samým, pozvednu se a mohu pak podat ruce těm, kteří jsou dosud ve tmě a neštěstí.

Láska je Boží síla, kterou často mrzačíme. Tuto sílu dostáváme prostou a čistou od Pána, avšak my z ní činíme nenávist, zradu, krutost a tím se zaplétáme do trnových bludišť tmy. Jako nemocný potřebuje léku, stejně i my musíme obdržet duchovní očistu, abychom byli připraveni k životu ve vyšších sférách. Síly nebes starají se i o peklo, které slouží k tomu, aby kontrolovalo práci a vývoj na Zemi. Proč je někdy smrt těžká? Protože duchovní a fyzická muka očišťují podvědomí. Jediný způsob, jak přetrpět muka, je povznést se nad ně, přenést těžiště mysli z tratícího se těla na ducha; dochází k tomu i automaticky, zejména u dřívějších generací a věřících. Bolestí a nemocí se stává člověk duchovnější, moudřejší, dítě zralejší. Duchové, kteří plní v těle své povinnosti a úkoly, obdrží schopnost paměti, kontinuitu vědomí ihned, jakmile opustí tělo. Vědomě vcházejí do kruhu bratří a sester, kteří na ně čekají v duchovnu a pokračují v ušlechtilé práci a učení. Neklidné vědomí hříšníků je však jako pouto, které stále váže ducha ke hmotnému. Je to pouto dluhů a vin, je to kus stínu, jež tlumí vědomí a zakrývá rozhled. Mysl očištěná od kalu a zklidněná mírem v duši, bude jako zrcadlo odrážet slunce. Mír je nikoli projevem nečinnosti, ale plodem rovnováhy mezi důvěrou v moc Boží a důvěrou v sebe sama ve službě dobra a jeho vítězství.

Na věčnosti není nic skrytého, aby se jednou neobjevilo. Každé bídáctví, každé zlo se někdy odkryje a člověk za něj musí zaplatit buď utrpením či duchovní prací pro jiné. Každý člověk si buduje peklo, které se stává jeho vězením dle svých vlastních hříchů. Oblasti pekla jsou přeplněny utrpením, které si sami vytváříme svou nevědomostí a zatvrzelostí v nevědomosti zůstávat. Přitahujeme si k sobě a máme kolem sebe, jak v těle, tak po odložení těla takové čerty, jaké si přejeme, shodné s tvarem a kvalitou vibrací našeho nitra. Zde je i klíč k řešení záhad posedlostí: duchovně nemocní se nejprve trápí sami a pak jsou trápeni bytostmi stejně pomatených myslí. Stojíme ještě daleko od schopnosti poznat celou Pravdu, a proto je třeba osvobozovat lidi od citů, které porušují rovnováhu jejich vnitřního života.

Lenost, sobectví, krutost, zločin, to vše posiluje tmu proti světlu, peklo proti nebesům. Podobně i strach, smutek či hrůza, což jsou negativní city, i projevy sobectví a nedostatku důvěry v pomoc boží Prozřetelnosti a odevzdanosti do vůle boží. Musíme si neustále uvědomovat, že vše, co se nám stane, si zasloužíme, a proto to máme snášet trpělivě a pokorně. Myšlenka je tvůrčí síla, její rychlost je větší než rychlost světla. Každá myšlenka ať vyslovená nebo nevyslovená má sílu, která opakováním roste, opíše kruh a vrací se ke svému tvůrci jako bumerang. Tak jak někoho myšlenkami či představami napadáme, tak budeme sami napadáni. Proto za nesnáze a utrpení nemáme činit zodpovědným nikoho kromě sebe sama. Nečisté, zlobné, podrážděné, úzkostlivé či nenávistné myšlenky působí jako jed na náš nehmotný energetický organizmus a zahušťují v nás útvary, které působí jako zárodky nemocí a neduhů. Z toho poznání následuje nutnost, abychom si vybudovali co nejušlechtilejší ideály a nejčistší úmysly, protože stejné přitahuje stejné.

Zůstáváme-li pod vlivem energie zla a tuto kvalitu energie vysíláme zevnitř ven, vrací se k našemu duchu zmohutnělá o prvky stejné kvality, které přitáhla k sobě. Tímto způsobem zesilují mříže vězení, ve kterém nerozumně zůstáváme. Ke hlasům a obrazům našich myšlenek se přidávají hlasy a našeptávání bytostí shodných s naším charakterem, vnucují nám přeludy a ničí naše jemnější city. Naše myšlenky a povahové vlastnosti přežívají naše tělo. Osvobozují nás, jsou-li dobré a poutají nás, jsou-li zlé. Dobro je vyzařování energie světla, zlo je hromadění energie temna. Každá mysl je pramen tvůrčí energie, neboť myšlenka a představa tvoří. A je to jen náš problém, zda to víme či nevíme, zda se chceme učit či chodit ve tmě. Neznalost zákonů neomlouvá, to platí stejně na zemi jako ve vesmíru. Dobré a ušlechtilé myšlenky, city a činy mají sílu rozpouštět naše budoucí utrpení. Pochopení zákona a míra pokory, s jakou snášíme utrpení, zcela jistě ovlivní jeho délku a intenzitu. Pochopíme-li zákon, zcela jistě změníme své chování, myšlenky a city, tím změníme i svůj charakter a tím i svůj osud. Přestaneme vršit své dluhy, budeme je už jen splácet, aniž by narůstaly. 

I nynější karmické prožívání těžkostí si můžeme částečně ulehčit odevzdáním se do vůle Boží, snahou o pochopení, co nám mají naše nesnáze říci, jaké poučení pro nás skrývají. Pak i současně prožívaná karma může lehčeji odeznít. Karmické účty mají nejen jednotlivé bytosti, ale celé rody, národy, rasy, říše. Nikdo nepřijde k úhoně, aniž by si to zasloužil. I hromadná úmrtí při katastrofách nejsou náhodná a nikdo se do nich nedostane omylem ani náhodou. Všechny hodnoty života patří Stvořiteli a člověk užívá pouze to, co má zapůjčeno. Všechno hmotné a mentální bohatství náleží Bohu, čas i prostor, tvar, láska a hodnosti všeho druhu, to vše náleží Bohu a člověku patří prozatímně jen na dobu pozemského vtělení, aby toho všeho užil ke svému zdokonalení a pomoci druhým, aby získal zkušenosti, osvojil si věčné dobro, souhrnem obsažené v Lásce a Moudrosti. Jimi pak bude v daleké budoucnosti vyzařovat Boží slávu a pomáhat méně vyvinutým bytostem v řetězu života. Pojem naprostého vlastnictví není tedy nic než iluze, Mája.

Dobro je pokrok a štěstí, bezpečnost a spravedlnost pro všechny naše bližní. Pro všechny musíme umět obětovat své pohodlí, umět si něco odříci, protože víme, že když jednáme v souladu s Řádem, jsme jím podporováni v oblasti nepomíjejících hodnot. Zlo je představováno naším sklonem přát domnělé dobro pouze sobě, je to sklon, který se projevuje jako sobectví, pýcha, ješitnost a hloupost, což znamená zastavení se na nízkém stupni vývoje ducha. Je to odtržení od božího řádu, podlehnutí iluzi zevního světa, sebezbožnění, kdy se člověk sám uctívá nevěda, že Bůh je dárcem všeho a tedy hoden naší lásky a úcty. Vše zakouší vývoj, bez kterého by nebylo pokroku. Obě pohlaví se střídají a ženská duše bere na sebe mužské tělo a naopak, podle toho, jak nutně potřebuje doplnit svou povahu a schopnosti opačným pólem, či v jakém karmickém vztahu se má k někomu s ním spjatému narodit. Kdo se stává odpovědným za pád druhého, ten zakouší v sobě samém zvětšení svých vlastních hříchů.

Když naše bolest nerodí nové bolesti a náš žal nevyvolává žaly u našich spolubližních, tehdy se naše dluhy nacházejí na cestě vyrovnání. Naše duše obdrží nekonečnou Moudrost, prochází dlouhou cestou prvotních nauk a než obdrží nekonečnou Lásku, musí procházet dlouhými chodníky milosrdenství a zbožnosti. Čím výše se duše pozvedá k výšinám života, tím více odkládá lidské konvence učíc se, že Prozřetelnost je světlo a láska ke všem. Každý, kdo vysílá světlo druhým, dostává tolik, kolik potřebuje. Existuje nekonečná stupnice různých duchovních sfér či světel a na každém stupni vývoje lze snést přiměřené světlo. Vždy jsou člověku hledajícímu Pravdu dáváni takoví učitelé, kteří ho vyvedou na bezprostředně následující stupínek, přičemž zase oni přijímají světlo od svých vůdců a učitelů. To je hierarchie sférického zřízení, řízené Prozřetelností Jediného a Nejvyššího.

Karma lidstva. V naší době by se určité věci nestaly, kdyby se určité věci nestaly v kultuře egyptsko-chaldejské. Lidské duše působící dnes, byly vtělené i v době chaldejsko-egyptské a přijaly tam určité zážitky, bez nichž by nemohly konat to, co konají dnes. V jistém smyslu se postup různých kultur odehrává v koloběhu, cyklicky, proto v jistém smyslu dnešní kulturní období je opakováním kultury egyptsko-chaldejské. V každé kultuře museli jedinci mnohé prožívat, aby mohl vzejít příspěvek z celého národního vývoje, a posléze výsledky jednotlivých kultur jsou postupně vtělovány do celého vývoje lidstva. Máme též karmické účinky přesahující zemské bytí, jako je karma světa, sluneční soustavy atd. Různé karmické proudy se prolínají a pochopit život lze, když vystihneme spolupůsobení nejrůznějších karmických proudů. Osobní karma je spojena s karmou národa a lidstva. Náhoda není ani v tom, ve které oblasti života jsme zkoušeni, jakou profesi vykonáváme, kde žijeme, v rodině často splácíme své největší dluhy; také nejsme náhodou ve vztazích sousedských, kolegiálních i školních. Na co myslíme, tím žijeme, neboť to vytváříme.

Nejčastěji se karmické vztahy nachází v rodině, proto právě rodinné vztahy jsou nejčastěji těmi nejsložitějšími a nejtěžšími a ve většině případů se z nich ani nedá utéci, leda až při naplnění karmy. To jsou většinou případy týrání a násilí v rodině; co jsme kdysi třeba jako tvrdý muž činili své ženě a dětem, či starým rodičům, to se nám vrátí, když jsme ženou, dítětem, seniorem, abychom pochopili, ponaučili se a odpustili sobě i druhým. Ale pozor, většinou, ale ne vždy tomu tak je a my nikoho nesmíme soudit, to není naše role. Našim úkolem na Zemi je milovat a ne soudit. Všichni zde na Zemi něco dlužíme, jinak bychom zde už nebyli; dlužíme téměř vždy našim dětem. Dlouhodobě týraný chlapec, jemuž rodiče dávali připínáčky do bot, bili ho a nedávali mu jíst, neměl vůbec takovou karmu, věci se dějí i poprvé, bez souvislosti s naší minulostí, avšak tam pak zasahuje Prozřetelnost a vyrovnává to většinou ještě zaživa a vždy po smrti, proto ten hoch je dnes již v jiném prostředí a má na svém kontě dva miliony korun. Podobně utrpení, jaké zažívala Natálka, nebylo její karmou, a proto dostalo se jí a její rodině ze všech stran pomoci a co nebude vyrovnáno v tomto životě, osud vyrovná v příštím vtělení.

Kromě osob, kterým z minulých životů dlužíme, jsou v rodině i osoby, které nám přicházejí na pomoc. Člověk se narodí zpravidla do takových vztahů, jaké si v předchozích inkarnacích vytvořil. Je proto třeba žít co nejlépe i v těžkých podmínkách, nevracet zlé zlým, abychom si napříště zasloužili dobré lidi ve svém okolí, především rodiče. To je také umění života. Co nezvládneme a poničíme, do toho se musíme narodit, abychom vše napravili, abychom negativní energii změnili v pozitivní. Naše činy, myšlenky a city nás stále vrací do náruče těch, s nimiž jsme svázáni nějakým poutem. Jenom láskou můžeme smazat dluh, který jsme někdy vytvořili; nezvládneme-li to láskou a odpuštěním, točíme se stále v karmickém kole. Nemoci, tělesné postižení a další utrpení jsou vzájemnou karmou duše i rodu, do kterého se přišla narodit. Kam nás osud postaví, tam je naše karma, tam je třeba plnit své povinnosti, neubližovat si, pomáhat si, měnit zlé v dobré.

I zlo může být někdy dobrem, když působí jako návěští, že tudy cesta nevede. Hlavní je pochopit cestu vývoje a svůj úkol na cestě návratu. Rodíme se k sobě nejen pro vyrovnání dluhů, ale hlavně pro poznání. Zákon karmy udržuje vesmír v rovnováze a v řádu. Na tom, jak se ti daří dnes, můžeš vysledovat svou minulost. Jak se chováš nyní, takovou si připravuješ budoucnost. Víme již, že z karmického zatížení vedou dvě cesty, cesta utrpení a cesta duchovní práce. V harmonických vztazích jsme spokojení a šťastní, ty si ale vytváříme po generace my sami. Podíváme-li se na člověka, který nám ubližuje, jinýma očima a uvědomíme-li si svoji účast na jeho chování k nám, že jsme to byli kdysi sami, co jsme mu ublížili, otevře se nám zcela jiný pohled. Nový postoj nás vede k lítosti, pokoře a posléze i k lásce. Sympatie a antipatie jsou často nejasnými vzpomínkami na minulé životy. Upřímné odpuštění znamená i zproštění karmy. Odpuštění je silnější nežli pomsta, je to nejdůležitější cesta z bludného kruhu utrpení ven. Dříve si lidé navzájem odpouštěli vše zlé u příležitosti křtin, svateb a na smrtelné posteli a dobře činili, proto mnozí ani za život nepotřebovali lékaře. Láska nás vede k cíli, nenávist nás vrací zpět.

Podvědomí každého dítěte rozehrává programy uložené z minulosti. Vstupem do hmoty se otevřené vědomí pomalu uzavírá, a jakmile se probouzí k činnosti mozek, dítě postupně vše zapomíná. Čím víc se propadá do hmotného žití a ztotožňuje se s ním, ztrácí svou intuici a vědomí minulosti. S příchodem do školy se stává pánem rozum a intuice u většiny dětí bývá zahalena. Vývoj každé lidské bytosti lze dosáhnout pouze přes duchovní růst a ten je podmíněn láskou a pokorou. Dokud nezměníme myšlení a každému dítěti se nedostane péče, jakou potřebuje, nemůže být na Zemi odstraněna bída sociální ani duševně duchovní. Jaké budou nastávající generace, takový bude i národ.

Nejčastěji v nemoci a ve stáří dostáváme nabídku v cestě. Pokud již máme málo sil, pak nejlepším prostředkem, jak si pomoci, je obrátit se do svého nitra a tam s důvěrou prosit o pomoc. Podmínky života většinou nedokážeme změnit, ale žádá se od nás změna myšlení, změna citů a pocitů z negativních v pozitivní. Vše negativní se nám zase v negaci vrací a jen zhoršuje náš stav, naopak pozitivní a laskavé otevírá cestu k pomoci. Vyspělé duchovní bytosti slyší naše volání, na nás je být trpěliví a pokorní a učinit se lepšími. Prosit neustále v duchu, případně i v reálu, za odpuštění a umět vše odpouštět. Velmi pomáhá, když přejeme mír a klid i všem, koho máme rádi i těm, kteří nám ublížili. Duše, která odpustila sobě i druhým, je naplněna láskou a rozpouští všechny negace. Z jednoho zdroje pocházíme a do něj se zase navrátíme, jsme jedné podstaty, jsme součástí tvůrčího procesu, sice nepatrnou, přesto důležitou. Život je nástroj, kterým Bůh mění myšlenky ve zkušenost. Pokud je člověk příliš ponořen ve svém egu a spoléhá jen na sebe, ocitá se v izolaci. Hmotné tělo a hmotná úroveň se prosazuje tím více, čím více energie, tedy pozornosti naší mysli jí věnujeme, čím více na ní lpíme a čím méně tuto úroveň ovládáme. Vše souvisí se vším, vše je ve své podstatě v jednotě. Odlišuje nás pouze stupeň vývoje duchovní vyspělosti a tudíž porozumění sobě a světu; nacházíme se v různých etapách Cesty.

Karma místa. Setká-li se více lidí se stejnými myšlenkami, zesilují energeticky potenciál určitého místa na Zemi. Vše, co se v tom kterém místě děje, je v něm také vibračně zaznamenáno. Jsme zodpovědní za prostředí, ve kterém žijeme. Ve svých četných životech jsme žili v mnoha zemích a na mnoha místech. Víry astrální černé energie mají značnou tendenci vracet se na místa svého vzniku, a tak vyvolávají nová utrpení lidstva na určitém území velmi často i po uplynutí značného času od data tragických událostí. Je pravidlem, že v těchto místech se inkarnují bytosti odpovědné za vyvolaná utrpení, aby se poučily o důsledcích vlastních dávných činů. Nic se neděje náhodně, vždy se jedná o vyrovnání karmického dluhu a je bláhové, obviňovat za to Stvořitele, živly či kohokoli jiného. To, co se nám osobně děje, je náš karmický záznam a aktivovaná kolonka našeho dluhu má dáti. Příčina je vždy v nás, vnější okolnosti jsou jen vykonavatelem.

Někde se cítíme dobře, tam jsme zanechali dobrou energii, jinde nás potkávají úrazy a jiné nehody, nic není náhodou, to je naše nenaplněná karma, kterou jsme příchodem na místo aktivovali. Lze tomu i předejít, když se v meditaci spojíme s místem, které máme navštívit (či se situací, která má nastat) a prosíme za odpuštění všechny, kterým jsme kdysi ublížili a sami všem a všechno odpouštíme, vyšleme do toho místa světlo lásky, odpuštění a smíru. Můžeme požádat o pomoc vyšší duchovní bytost a pozvat ji do chrámu svého duchovního srdce spolu se všemi, kterým jsme ublížili.

Josef Lux, dřívější předseda KDU-ČSL, měl tak těžkou karmu místa v Americe, že se nemohl vrátit odtud živý. Kdyby se byl nechat operovat doma, v Česku, kdekoli na Moravě, přežil by operaci a mohl zde být dosud. Stačilo tyto věci znát a udělat předem meditaci a modlitby za odpuštění. Není náhodou, kam jedeme na dovolenou, a když se nám tam něco stane, karma si nás tam přitáhla. Proto je tak důležité o tom všem vědět a řídit se tím. Protože kdysi dávno jsme žďářili a vypalovali lesy a zakládali pole a osady, zahrneme do svých proseb o odpuštění i ducha místa, živlové bytosti i skupinové duše zvířat a rostlin, kterým jsme ublížili. Nestačí však pouze nalézt příčiny a pochopit souvislosti, je nutno změnit se uvnitř, změnit životní hodnoty, programy, charakter. Do dalších životů si neseme to, čemu jsme se naučili a o co jsme se zasloužili. Nejcennější pro člověka je láska k druhým, nezatížené svědomí, poznání, vědění a moudrost. Léčení karmy rodiny i místa viz též Léčba duchem.

Nejpřísnější postih se dostavuje jako karma v duchovní oblasti. Způsobuje stagnaci v dalším duchovním vývoji, často i v několika následných životech. Zneužití darů božích se objevuje i v dalším zrození, kdy duše nenalezne svého Mistra, bloudí po duchovní cestě. Ztrácí vše, co je jediným smyslem života. Mnozí duchovně vyspělí jedinci mají za sebou zneužití božích darů v magii. Mnohokrát jsme při společné meditaci hledali, nacházeli a zneškodňovali různé předměty, negativní zářiče, rozseté po celé zeměkouli. I na to je třeba se zaměřit, prosit za odpuštění všem, kterým jsme dříve ublížili magicky, kletbou, uřknutím, či jinak. Pochopení, odpuštění, láska a velká pokora jsou i zde na prvním místě nastoupeného pokání. V lásce k bližnímu je ukrytá lidská karma, ten, kdo neubližuje bližnímu, nevytváří si karmu špatnou.

Ne každý je však schopen pochopit a odpustit, není schopen se cítit vinen a zahanben a není mu líto svých obětí; návrat ze Tmy do světla není pro každého. Tomu, kdo trpí, je třeba dle možnosti podat pomocnou ruku. Ale v případě, kdy cítíme zneužití a tvrdost srdce, je nutné nepomáhat zlu. Je třeba jen za tyto lidi prosit a posílat jim Světlo a Lásku. Musíme se také vyvarovat posuzovat lidi podle jejich potíží. Je zde i mnoho lidí, kteří na sebe vzali dobrovolně a s láskou úkol a karmu pro druhé. Duchovně vyspělé bytosti se rodí do chudoby a do špatných podmínek pro další posílení sebe sama, aby překonaly všechny překážky hmotného bytí a mohly navždy odejít z tohoto světa. Posuzování přenechejme Kosmické inteligenci. Nepřišli jsme na Zemi soudit, ale milovat. Mezi těžšími inkarnacemi občas odpočíváme ve snadnějších životech, právě ale tam naděláme nejvíce chyb.

Profesní karma. Karma pracuje také i do budoucna. Na příklad stalo se nějaké hromadné neštěstí a lidé si vzájemně obětavě pomáhali; v nějakém dalším životě vytvořili spolu třeba vynikající pracovní tým a vynalezli účinný lék či nějaký prostředek ke zlepšení kvality života lidí. Astrální sféra a hmotná sféra zde, se mají k sobě jako negativ a pozitiv. Co jsme nezvládli a poničili v minulých životech, to musíme zde napravit. Třeba tak, že když jsme v četných válkách a bitkách zabíjeli nožem, dýkou a mečem, nyní budeme skalpelem navracet životy a zdraví. Když jsme trávili nepřátele jedem, lékem budeme navracet zdraví a život. Když jsme mrzačili druhým těla a údy, budeme stejně postižení a v dalších životech to vše budeme léčit. To je karma lékaře, veterináře, lékárníka apod. Politici dnes jsou většinou dřívější vládci a bojovníci, kteří nezvládli vládnutí, místních vládců bylo mnoho, většina z nás jimi byla, učíme se na Zemi všemu; současným politikům je dnes dána poslední šance, jak vše z hlediska zájmu lidu a národa napravit. Jak se jim to daří, vidíme všichni: nebývalá korupce, prosazování zájmů svých a skupinových oproti většině národa, snaha o moc a zbohatnutí na prvním místě, zatloukání nepravostí, neprofesionalismus a neodbornost atd. Jak mnoho ožebračili svůj lid ve svůj prospěch a pro svá privilegia, to vše svou karmou budou muset splácet a navíc, zatíženi takovou karmou nepostoupí ve vývoji výše, budou muset cestu tělem opakovat a to za nepříznivých podmínek. Na místě je proto velká pokora a obětavá práce, ne snaha zbohatnout na úkor druhých. V tomto čase dostáváme všichni poslední příležitost, jak napravit své chyby, splatit své dluhy, zlepšit svůj charakter. Jakmile nastane sklizeň a oddělování zrna od plev, čas k nápravě už vypršel.

Kdo měl v minulých životech potíže se zákonem, zákon překračoval, tak v následujících životech je strážcem zákona, třeba jako policista, soudce, žalobce, ústavní činitel. Kdo se provinil v sociální oblasti, napravuje mnohé dnes jako sociální pracovník, pracuje v charitě, v pečovatelské službě apod. Učitelem se stává ten, kdo se potřebuje sám mnohému naučit. Karmu herce mají ti, kteří chtějí v jednom životě prožít mnoho rolí, mnoho životů a tak mnohé napracovat, zkrátit si Cestu. Dobrý herec je ten, kdo hraje nejen svým zevnějškem, ale také vnitřně prociťuje a prožívá své role. V případě vytvoření role záporné a projevů citů negativních, zloby, nenávistí apod., je potřeba udělat totéž, jako jeden z vynikajících herců staré gardy, nevím již kdo, který po skončení představení se modlil a prosil za odpuštění projevu všech svých negativních citů. Kdo dříve bořil a ničil, odpracovává svou karmu jako stavitel, projektant, zedník.

Kdo spáchal jakýkoli trestný čin a přečin, a nebyl za svého života potrestán, čeká ho v dalším životě trest tomu odpovídající, aniž něco provedl; to je případ známého vězně Kájínka, který se marně dožaduje světské spravedlnosti. Ač v tomto životě opravdu nespáchal to, za co byl odsouzen, teprve až si odpyká trest z Věčnosti, bude na svobodě, do té doby je pod vládou své karmy; každý tomu může předejít či trest si zkrátit pochopením své viny, prosbami za odpuštění, pokorou, pokáním. Dříve věděli staří lidé, že unikne-li člověk soudu světskému, má ve svém nitru soudce jiného, stále upomínajícího, že každá vina bude jednou souzená soudem věčným, jemuž není nic skryté a tajné. To ještě věděli a tak psali mnozí autoři v 19. století, tak psala i Vlasta Pittnerová, rodačka z Polné na Vysočině.

Odpověď na všechny naše problémy je v nás. Proto když nás cokoli podobného potká, nic není náhoda, na místě je pokora a ne vzdor, prosby za odpuštění a vyrovnání karmy. Když včas a dostatečně takto v duchu pracujeme, nemusíme již pak prožít karmu v reálu, anebo jen v menší míře. Duch čte, pracuje a počítá rychlostí světla, proto když člověk dostane ve své inkarnaci úkol, kterým má vyrovnat svůj karmický dluh, dostane k tomu i příslušné schopnosti, jako třeba herci i soudci, kteří mají často fotografickou paměť. Vnitřním zrakem vidí malíři, skladatelé slyší hudbu vyšších sfér (někdy i nižších sfér), spisovatelé převádějí na pozemskou rovinu díla, která jsou již v astrálu sepsaná atp. Astrál má nižší a vyšší úrovně, z nízkých úrovní převádějí na pozemskou úroveň všechny ty zrůdičky, fantomy, strašidla, čarodějnictví, zlo a všechny nedobroty ti, kteří jsou na stejné vibrační úrovni. Oproti tomu jedinci napojení na vyšší sféry duchovní tvoří krásu, souladnost, harmonii, láskyplnost apod. kdo sám dříve kradl, bývá často okraden, nic není náhoda; lze tomu předejít dáváním, dobročinností. Kdo zvýhodňuje některého podřízeného, splácí tak zpravidla svůj karmický dluh k němu. Podvodníci dle zákona podobné přitahuje podobné, budou následně také podvedeni, přitáhnou si ke spolupráci jiné podvodníky.

Disidentství z pohledu zasvěcence jeví se zcela jinak; Václav Havel zde měl svou duchovní misi, ta tvořila 90% všeho disidentského dění té doby u nás; pouhých 10% patří všem ostatním, a co je nad to, byla jejich karma. Příčinu karmy k jakékoli vrchnosti lze hledat ve výroku Krista: Dávejte co je císařovo císaři, a co Božího Bohu.Každý člověk má konat svoje povinnosti nejen k Bohu, ale též ke svým bližním, k sobě a rovněž k vladaři. Každý vladař je ustanoven z milosti boží, ať je kýmkoli a jakýkoli. Není náhody a všechny věci, které se dějí na zemi i na nebi, jsou v příčné souvislosti. Je-li vláda dobrá a spravedlivá, je tak určeno zemi a národu a je-li nespravedlivá a špatná, tu je božím trestem na zemi a lid, tím si také odpracovává karmu. Kdo se vzpírá plnit svoje povinnosti, ať k rodině, ke svým bližním, ať ke státu, jehož je příslušníkem, porušuje zákon harmonie a přivolává na sebe trest, karmu. Nic není náhoda, a kdo v takové situaci být nemá, tak tam není.

Když někdo kdysi křivě přísahal, či ukazoval na nevinného, že je vinný, hrozil někomu, může v další inkarnaci přijít o prsty křivě přísahající či o svůj ukazováček; nějakou zdánlivou nehodou bude mu amputován. Když jsme někoho prokleli, musíme se k němu narodit, třeba jako dítě a kletbu prožít i na sobě. Muž, využívající službyprostitutky, má s ní následně společnou karmu; v nějakém dalším životě se taková žena narodí jako dcera takovému muži. Když se někdo proviní na svém partnerovi nevěrou, když sexuálně znásilní, je postižen třeba rakovinou svých genitálií v tomto či v dalším životě, záleží na tom, kolik karmy má ještě splácet. Kdo si sáhne na svůj život jako sebevrah, narodí se v příští inkarnaci s poškozením tělesným. Karmě lze předejít, anebo ji zmírnit pochopením, že jsme spáchali hřích a pokáním. Když ubližujeme nějakému zvířeti trýznivě či opakovaně, může se, třeba i část naší individuální duše, přivtělit či vtělit do zvířete a prožít vlastní zkušenost, aby pak již nikdy tak nečinila. Má známá navštěvuje své příbuzné na venkově, marně jim domlouvá, aby lépe pečovali o svůj dobytek, marně; jejich krávy jsou nedostatečně krmeny a napojovány, mají řetězy zařízlé do živého masa. Mnohé z nich vidí jasnovidec jako karmu duší lidských, kteří stejným utrpením, jako dříve činili oni zvířatům, tak to vše musí odtrpět ve zvířecím těle; i její příbuzné čeká podobná karma. Věčné spravedlnosti nic neujde, vše negativní musíme jednou transformovat v pozitivní, to je úkol karmy. Dostáváme jen tolik štěstí a lásky v životě, kolik jsme sami rozdali.

Na pomoc nám přicházejí duše božské, jako byl Gándí, Kennedy, Gagarin, Exupery; Gorbačov i Havel zde měli svou duchovní misi a takových bytostí je více a mnozí pracují ve skrytu, duchovně. Velmi pomáhá, když prosíme a modlíme se nejen sami za sebe, ale i za své bližní, když přejeme klid a mír všem lidem dobré vůle, i těm, kteří nám ublížili. Ovládat své myšlenky znamená přestat být jejich otroky. Co dobrého si přejeme, aby se nám vracelo, to musíme nejprve vytvářet; nejdříve dej a pak ti bude dáno. Duše, která odpustila sobě i druhým, je naplněna láskou a odstraňuje všechny negace. Když tuto práci vykonají na sobě všichni lidé, docílí oné vibrační úrovně, kterou vyžaduje nastupující věk Vodnáře.

Ke správné modlitbě, která skutečně přijímá světlo z duchovna, nelze dospět s duší znetvořenou nenávistí, podlostí, pýchou a jinými neřestmi. Zde je zatím možný jediný lék bolest a utrpení, který dovede duši k určité pokoře, nutné k modlitbě či spíše správného naladění k modlitbě. Vyšší sféry nelze uchopit znešvařenou duší. Perly pravdy hozené těmto duším, byly by pošlapány, zprofanovány, znetvořeny. Chtěly by i dobro použít jen ke svému osobnímu nízkému prospěchu či získání nadvlády nad druhými a ne k povznesení sebe i druhých. Boží spravedlnost vládne ve všem, proto se nic neděje náhodně, ve všem působí zákon boží. Abychom se stali schopní sloužit skutečnému dobru a pokroku, musíme nejprve své nitro očistit od nízkostí, které jsme nahromadili v minulých vtěleních. Doba mezi jednotlivými vtěleními bývá různě dlouhá, záleží to na mnoha okolnostech, i na tom, kdy se vtělí naši blízcí či spoluviníci, se kterými budeme v příštím životě vyrovnávat své dluhy. Někdo žije i dlouhá staletí v bludech a omylech předešlého života, než se probudí a nastoupí vědomě očistnou cestu. Nenaříkej proto, ať přijdou ve tvém životě jakkoli těžké zápasy. Čím silnější je duše, tím více zkoušek si v životě naplánovala; ví, že tím dříve a více rozpustí svou nashromážděnou negativní karmu.

Zákon vtělování-inkarnace a odvtělování-dezinkarnace odhaluje pravý smysl života a smrti. Tvoří hlavní jádro ve vývoji duše a dovoluje nám ji sledovat zpět až do hlubin přírody a kupředu do výšin božství. Narození pozemské je smrtí ze stanoviska duchovního a smrt je vzkříšením nebeským. Střídání se dvou životů je potřebné k vývoji duše a každý z nich je současně důsledkem a vysvětlením druhého. Kdokoli pronikl těmito pravdami, je v srdci mystérií, v jádru zasvěcení. Karma je vždycky životu příznivá, nikdy nepříznivá, je život posilující; co se nevyrovná v tomto životě, vyrovná se v životě celkově, činí nás silnějšími, moudřejšími, dokonalejšími, nemoci, které jsme přemohli, se stanou zárodkem k dokonalejšímu zdraví.

Utrpení zdá se nespravedlivé ze stanoviska jediného života, ale je obdivuhodně spravedlivé a přesné z úrovně celé řady životů. Není slova ani skutku, aby nemělo ozvěny ve věčnosti. Pythagoras.

Zákon Karmy v praxi spodní posmrtné úrovně: Kolektivní vykoupení. Byli jsme jednou povoláni do pracovny ředitele Domu míru, důležité duchovní školy nacházející se v dolních oblastech astrálního světa. Toto pohostinné sídlo bylo založeno před třemi stoletími pro nemocné duchy a fungovalo pod vládou duchovní kolonie. Budovy nalézaly se na nízkém stupni astrální sféry, proto i poměry zde byly podobné jako na zemi. Péče se zde poskytovala odtělencům nízkého a nevyvinutého stupně. Ve vyšších sférách duchovních jsou již poměry méně podobné hmotnému zemskému světu. Byli jsme zde na návštěvě, abychom provedli několik pozorování, týkajících se zákona příčin a následků, tedy karmy. Tato oblast stínů u okraje pozemského pole je plně obsazena zemřelými, kteří jsou stále ještě vázáni k pozemskému životu, ačkoliv již přešli jeho hranice. V zadní budově se shromažďují bytosti, které jsou oběťmi svých temných myšlenek. Až vyjdou z pomatenosti a tísně, budou uvedeny do hlavní budovy a léčeny. Brány domu se neotevírají myslím buřičským a rebelantským, které by zcela rozvrátily instituci pomoci. Dům má dvě skupiny, které vycházejí ven a denně vždy jedna z nich přivádí odtělence, kteří potřebují zdejší péči. Naléhavá prosba ze země vyzývala o pomoc pro oběti leteckého neštěstí. Pod hřebeny vysokých hor držely v sobě zbytky letadla oběti nehody. Čtyři vzdychali, připoutáni ještě ke zbytkům svých těl, někteří křičeli, nevěděli, co se stalo. Uprostřed této scény prosil odtělený stařec ušlechtilého důstojného vzezření Dům o vyslání oddílu k odvedení bytostí zemřelých při tomto neštěstí. Bleskově se připravil oddíl pomoci. Duchovní přátelé, obětaví a chrabří, již tam stáli na stráži, klidní a pozorní.

Nám se dostalo vysvětlení od vedoucího Domu, že i když nehoda byla stejná pro všechny, smrt byla pro každého různá. Totiž čím více se člověk v životě na zemi noří do nízkých a hmotných proudů, tím těžší bývá odpoutávání se od těla. Proto smrt těla není pro každého osvobozením ducha. Kdo nosí v sobě za živa nízkost, ten ji ani po smrti neztrácí a vábí k sobě nízké bytosti, podobné přitahuje podobné. Trvá velmi dlouho, než se takový odtělený odpoutá od svých pozemských zvyklostí k vědomé očistě. Když byste zkoumali oběti dnešní letecké katastrofy, jistě byste mezi nimi našli dřívější zločince, kteří někdy vyhodili bezbranné lidi z věží či vrcholků hor, kamarády, kteří utopili cenné životy v moři, nebo sebevrahy, co skočili z vysokých mostů či budov, ukazujíc vzpouru proti Zákonu a kteří nyní v této události našli prostředek k vyplacení. Každá sebevražda jednak přináší muka po odtělení a jednak velmi ztížené podmínky pro budoucí vtělení. Vtělení je cenný dar a jeho násilné přerušení, i samotná úvaha o tom, je vzpourou proti Prozřetelnosti, nedostatkem víry v Její pomoc.

___________________________________________________________________

(Převzato z materiálu Brazilské federace šířeného pomocí esperanta).

použitý zdroj: https://starezlatecasy.cz/