ŽIVLY - ZÁKLAD ŽIVOTA

Co jsou to živly a proč jsou označeny za základ života? Asi jste se už ve svém životě setkali s pojmem- čtyři živly: OHEŇ,VODA, VZDUCH A ZEMĚ.

Ať se to zdá být jakkoliv obyčejné či nezajímavé, je to základní kámen veškerého bytí a to nejenom pro lidský svět, ale i pro celý vesmír. Z živlu ohně a vody vznikl celý vesmír a to na všech úrovních či sférách. Živel vzduchu je prostředníkem mezi ohněm a vody a slouží jako vyrovnávací živel. Vznikl právě z ohně a vody. Z těchto tří živlů vznikl čtvrtý a to živel země. Země tyto tří živly zhrubí, neboli zpomalí jim vybrace natolik, že se stanou našemu oku vyditelné v takové formě, jak je všichni známe.

Nejsou to však jen tyto čtyři živly, ale patří k nim také pátý a to nejdůležitější živel, ze kterého právě vznikly nám již známe oheň, voda, vzduch a země. Jmenuje se AKÁŠA. Je to prapříčina všeho vzniku ve vesmíru. Tento princip je to nejvyšší a největší. Některé náboženství to pojmenovalo doslova BOHEM.

Všech těchto pět živlů jsou základem pro veškeré bytí i nebytí všeho živého a neživého. Je základem pro samotného člověka, tedy lidské tělo, ale také pro naší zemi, planety, dále pro samotný Éter- to jest duchovní svět, a vůbec celý vesmír.

ŽIVEL OHEŇ

V bibli se píše- " fiat lux ". V překladu to zní " budiž světlo". Tedy dá se říct, že oheň ze kterého je světlo je jeden s prvních stavebních kamenů vesmíru.

Každý živel má dvě polarity. První polarita je PLUS a druhá MÍNUS. Jinak řečeno SVĚTLO a TMA. Ještě lépe pochopitelné a jednoduché vysvětlení z lidského vidění je DOBRO a ZLO. Živel oheň je tvořivý a ničivý, což je zde na hrubohmotném světě známo každému člověku. Například se můžeme v zimě ohřát, můžeme si uvařit jídlo, s ohněm může šikovný sklář vytvořit krásnou skleněnou výbavu pro nevěstu.

Opakem můžeme s ohněm působit destruktivně. Například ve válkách se ho tímto mínusovým způsobem používá nejčastěji, tedy pro ničení. Jiné způsoby zde nemusím uvádět, jelikož jsou nám všem známy.

ŽIVEL VODA

Jako oheň má své plusové a mínusové působení a samozřejmě také vzešel z prapříčiny a to z AKÁŠI.

V lidském těle působí po pozitivní stránce životodárně a po mínusové jako rozkladný proces např. ve střevech. Tady, jak vidno, bez mínusu, tedy jinak řečeno bez zlého, ničivého, rozkladného, by nedocházelo v našem těle k rozložení potravy, nebo k vylučování. Proto je důležité se nad tím zamyslet, např. nad tím, že bez tohoto zlého by nemohl existovat opak, což je v tomto případě DOBRO. O dobru a zlu hovořím v jiné kapitole.

ŽIVEL VZDUCH

Živel vzduchu, vznikl působením živlu ohně a vody. Působí jako udržovací, nebo jinak řečeno vyrovnávací zprostředkovatel mezi ohněm a vodou.

Samozřejmě má také svou polaritu plusu a mínusu, tedy působení pozitiva a negativa.

ŽIVEL ZEMĚ

Jeho vznik je dán střídavým působením ohně, vody a vzduchu.

Působí jako zpomalovač vibrací. Svým principem zpomalí vibrace ohně, vody a vzduchu natolik, že oheň zhmotní tak, jak ho známe, voda se stane kapalná, a vzduch lze cítit jako tlak. Díky tomuto zhuštění také vznikl na naší planetě prostor a čas.

Na astrální a mentální úrovni je to jiné. Jejich vibrace jsou rychlejší a tak je oko, které nemá duchovní vidění nebo není určitým cvičením trénované , nespatří.
_________________________

zdroj: https://www.helenien.estranky.cz/

CO JE TO AKAŠA ?

Akaša neboli kosmická paměť je pojem na který narazí každý při četbě esoterické literatury. Moderní definice akaši je, že je to jisté univerzální energoinformační pole, kde jsou zaznamenány informace o všech událostech, osobách, věcech i myšlenkách všech lidí existujících v minulosti, až do okamžiku přítomnosti a možná i pravděpodobný průběh budoucnosti vyplývající ze

 všech minulých událostí. Někdy se proto nazývá „Kronika lidstva“, do které je zaznamenáváno vše, co se děje. Bohužel přístup k těmto informacím mají jen někteří jasnovidci, kteří se dovedou napojit na toto pole a čerpat potřebné informace. Akašu nelze zachytit fyzikálními přístroji a informace lze získávat výhradně mentální cestou. Samotné slovo „Akaša“ pochází z hinduistické filosofie, kde významově odpovídá jedné z forem „éteru“ – základní substance. Záznam je do něho prováděn pomocí jakési rezonance. Staroindické tajné nauky uvádějí, že Akaša je počátkem a koncem všeho, z ní vše vychází a tam se vše vrací. V jistém smyslu to tedy odpovídá i představě Boha, který je vším. Lze předpokládat, že Akaša úzce souvisí s našim duchovním tělem, které rovněž obsahuje informace ukládané během našeho života. Vzhledem ke komplexním informacím, které Akaša obsahuje však musí být obsažena i v dalších vyšších éterických tělech. Člověk se totiž svými duševními obaly přímo zúčastňuje na čerpání informací z éterické, astrální i mentální sféry. Na každé z těchto úrovní se tvoří akašické záznamy činnosti, pocitů a myšlenek člověka. V současnosti se problémy záznamu informací v neviditelné substanci zabýval anglický biochemik Rupert Sheldrake, který ji nazývá morfogenetické pole. Toto pole dokáže působit mimo čas a prostor. Podle Sheldrakea je celá příroda řízena „programy“ obsaženými v tomto poli, které jsou neustále doplňovány a zdokonalovány.

Ten kdo dokáže číst v akaši nejčastěji narazí na události, které byly doprovázeny velkými emocemi a energií. Proto jsou obvykle viděny války a živelní pohromy. Je však třeba říci, že proroci a jasnovidci vidí vždy pouze pravděpodobnou budoucnost a to ještě obvykle tu nejhorší variantu, protože ta má největší energii a negativní budoucnost se vždy dá změnit nebo zmírnit. Každé takové proroctví je možné brát jako varování. Jak vlastně vzniká akašický záznam? Když nastane jakákoli událost, tak se děj zapíše automaticky jednak do éterického těla jednajících a zároveň do databáze záznamů éterické sféry Země. Událost je zachycena se všemi podrobnostmi, jako film, včetně pocitů jednajících. Při jasnovidném vhledu do éterické akaši jsou vidět jen jakési němé ploché obrazy bez pocitů a myšlenek. Teprve v astrální sféře se zaznamenávají pocity, emoce a vášně spojené s činy. Negativní záznamy se vzájemně posilují a ve zpětné vazbě se vracejí ke svému původci. V astrální sfére se zaznamenávají pocity a emoce, v mentální sférě se zaznamenávají myšlenky a ideje spojené s nějakou událostí.

Každá událost na Zemi se zapisuje současně do všech tří úrovní energoinformačních polí - do éterické, astrální a mentální. Zároveň se všechny děje zaznamenávají i do příslušných vyšších těl lidí (éterické, astrální, mentální), kteří se účastní dané události. Konkrétní realizaci zápisu záznamů do akaši a do těl lidí vykonávají andělé, specializovaní na tuto činnost a řídící se podle zákona absolutní spravedlnosti.

Mimo jasnovidců, kteří se dokáží napojit na Akašu a čerpat z ní už během života ve fyzickém těle, se s akašou určitým způsobem setká každý člověk, který projde bránou smrti. Bezprostředně po smrti fyzického těla se člověk nachází v přechodovém stavu, kdy k němu přistupuje anděl mající na starosti zápis činů jeho života do éterického těla a přistupuje k němu s tzv. knihou života, kde se mu odvíjí zpětně film jeho života se všemi podrobnostmi na které už dávno zapomněl. Člověk je tak konfrontován se svými dobrými i zlými skutky bez příkras, jakoby z pohledu třetí osoby. Poté, když jsou záznamy prohlédnuté, jsou andělem přidány do akašické knihovny k ostatním záznamům dějin celého lidstva, která se nachází v éterické sféře. Éterické tělo člověka je rozpuštěné do vesmírného éteru a on postupně ztrácí pozemské vzpomínky a přechází do astrální sféry. V astrální sféře je člověk konfrontován se svými činy ve velmi silné podobě. To co činil druhým zle, co cítil, jaké negativní emoce vysílal během života na Zemi, se mu vrací v opačném vztahu jako oběti, a tak každý prožívá svůj očistec. Přitom duši provází její anděl strážný, který komentuje jednotlivé negativní události jejího života, které právě prožívá, tak aby člověk pochopil jejich smysl a upřímně jich litoval. Prožitky člověka v astrální sféře jsou rovněž zaznamenány a přidány do akašických záznamů astrální sféry. Po prožití astrálního očistce je duše zbavena i astrálního těla a přechází do mentální sféry. V mentální sféře jsou zase prožívány myšlenky člověka, jako živé děje, tak že jsou mu ukazovány jednak nádherné vzory ušlechtilých myšlenek, kterými se duše uchvacuje a naplňuje, ale když měl člověk během života na Zemi zlé myšlenky, tak vidí velmi málo nebo nic. V mentální sféře se záznamy myšlenek člověka také předávají příslušným andělem k ostatním akašickým záznamům mentální sféry.

Ze všech akašických záznamů z jednotlivých sfér se vytvoří kopie, které se přenesou do kauzální sféry, ve které se podle nich vytvoří nové kauzální (karmické) tělo duše, které si člověk vezme s sebou do nové inkarnace na Zemi. Můžeme říci, že akaša takto plní dvojí funkci, jednak vytváří záznam minulého života člověka, jako podklad pro jeho karmu v budoucím vtělení a dále vytváří záznam dějin světa jako podklad pro budoucí karmu Země.

Do akaši se mohou podívat lidé, kteří mají vyvinuté jasnovidné schopnosti, buď získané jako dar z minulých životů nebo vypěstované určitými duchovními cvičeními. V podstatě je možné pro každého člověka tyto schopnosti si vypěstovat už během jediného života, ale pravidlo je takové, že dosáhnutí těchto schopností by nemělo být cílem, ale vedlejším produktem celkového mystického vývoje člověka, darem za jeho námahu, který má být použit jen na konkrétní pomoc jednotlivcům nebo celému lidstvu. Právě v této oblasti se dělají velké chyby, když mnoho morálně slabších jasnovidců hledá nějakou historickou nebo duchovní osobnost (např. velmi často Ježíše) a naráží v astrální sféře na akašický záznam Ježíše, který s nimi komunikuje jako živý a tito jasnovidci ho považují za živého ducha a ptají se ho na různé informace. Kdyby však viděli výše až do kauzální sféry, zjistili by, kde se jeho „já“ skutečně nachází, a že je tedy úplně jinde. Mnoho takto získaných informací, hlavně channellingovým způsobem, je v důsledku záměny konkrétní osoby za její akašický záznam takto deformováno a nepřesné a nepravdivé údaje uvádějí lidi do nepravdy a zmatku. Kvalitním viděním akaši se dá pomáhat lidem při vysvětlování jejich životních problémů, pramenících z osudových situací minulých životů nebo jako podklad pro duchovní výzkum dějin lidstva a vesmíru. Ten kdo se pokouší o jasnovidný výzkum, by měl mít hluboké znalosti historie, psychologie, kultury, astronomie a hlavně mít kladné a silné morální vlastnosti, aby dokázal rozlišit klam od pravdy, podstatné od nepodstatného, a tak poskytnout pravdivé a užitečné informace.

S použitím slovenského článku Davida Sulíka

© Mgr. Jan Pavlík

Poznámka skeptika:

Jednotlivé druhy akašických záznamů člověka resp. lidstva by byly tedy pouhou informační databází a karma jen novým výchozím programem pro další vtělení. Toto vše nasvědčuje tomu, že člověk může být uměle vytvořený biologický tvor, mající za jediný cíl získávat další informace pro nějakou nadřazenou entitu a její pomocníky – anděly. Po smrti se zřejmě dozvíme úplnou pravdu…..

 KRONIKA AKAŠA 

Díky kronice Akaša můžeme zpětně projít veškerou minulostí a uvidět vše, co se kdy stalo nejen na tomto, ale i na jiných světech. Vědci konečně začínají tušit, co okultisté věděli odjakživa, - že existují i jiné světy, obývané jinými bytostmi, které se od lidských mohou lišit, ale které cítí a vnímají.

Než se do problematiky záznamu Akaši ponoříme, připomeňme si ně­kolik zá

kladních informací o povaze energie neboli hmoty. Učí nás, že hmota je nezničitelná a trvá navěky. Stejně jsou nezničitelné i elektrické a jiné vlny. Vědci nedávno objevili, že proud, procházející cívkou mědě­ného drátu, jehož teplota je snížena co nejblíž k absolutní nule, zůstává konstantní a nesnižuje se. Je známo, že za běžné teploty by tento proud v důsledku různých odporů brzy začal klesat a nakonec úplně zanikl. Tak věda objevila nové médium. Přišla na to, že když se teplota měděného vo­diče dostatečně sníží, proud jím může nepřetržitě protékat, bez jakéhokoliv doplňování z vnějšího zdroje. Časem vědci objeví to, že i člověk má další smysly a schopností, ale to ještě potrvá, protože vědci postupují pomalu a ne vždy správně.

Řekli jsme tedy, že vlny jsou nezničitelné. Podívejme se, jak reagují vlny světelné. Světlo k nám přichází i z nejvzdálenějších nebeských těles, z oblastí vesmíru od nás nepředstavitelně dalekých. Ze Země jsou na ně stále namířeny ohromné teleskopy, které je zkoumají, tzn. zachycují paprsky, dopadající k nám z těchto oblastí. Některé planety, jejichž světlo přebíráme nyní, ho vyslaly mnohem dříve, než náš svět nebo i celá naše část vesmíru vůbec vznikly. Světlo je opravdu neuvěřitelně rychlé, ale to je tím, že ho posuzujeme z pozice lidského těla, v němž jsme uvězněni a oklestěni všemožnými druhy hmotného omezení. To, co tady nazýváme „rychlostí", má na jiné úrovni existence dočista jiný význam. Pro ilustraci si představme, že cyklus životů lidské bytosti trvá 72 000 let. Během něj se člověk rodí do různých světů a do mnoha a mnoha těl. Těchto 72 000 let tedy představuje dobu naší „školní docházky".

Když hovoříme o „světle" spíše než o vlnách rádiových, elektrických či jiných, děláme to jen proto, že světlo lze pozorovat bez dalšího zařízení, za­tímco třeba rádiové vlny nikoli. Sluneční světlo však vidíme a měsíční také. Máme-li dobrý teleskop, nebo speciální dalekohled, zahlédneme i světlo vzdálených hvězd, které se vydalo na cestu dřív, než se Země vůbec stala oblakem vodíkových molekul, vznášejících se vesmírem.

Světla se také používá k měření času a vzdálenosti. Astronomové užívají termínu „světelné roky", a může se stát, že světlo, přicházející k nám ze vzdálené části vesmíru, pochází ze zdroje, který už dávno a dávno přestal existovat. Je tedy nabíledni, že lze získat obraz něčeho, co v danou chvíli už neexistuje, neboť to zaniklo dávno předtím. Připadá-li vám to nepochopitelné, představte si to takhle: existuje hvězda ve vzdálené části vesmíru. Po celá staletí vysílá světlo k Zemi. Těmto světelným vlnám může trvat tisíc, deset tisíc nebo milión let, než k nám dorazí, protože hvězda - zdroj — je od nás tak strašlivě daleko. Jednoho dne se tato hvězda srazí s jinou, dojde k výbuchu a ona zanikne. Zdroj světla je tedy zničen, ale ještě tisíc, deset tisíc a nebo milión let poté, co hvězda zmizela, k nám její světlo bude dál zářit, protože bylo vysláno před jejím zánikem a protože vzdálenost mezi námi a hvězdou je opravdu nesmírná.

Představme si, že můžeme cestovat rychlostí vyšší než myšlenka, což je nemožné, pokud žijeme ve hmotném těle, ale při existenci mimo něj je to jednoduché a běžné. Potřebujeme tedy cestovat rychleji, nežli myšlenka, neboť ta se pohybuje určitou rychlostí, to vám potvrdí každý lékař. Ví se např. úplně přesně, jak pomalu nebo rychle člověk reaguje na určitou situaci, např. jak dlouho trvá, než myšlenkový impuls dojde do chodidla, je-li třeba zabrzdit vůz, nebo jak rychle pronikne do ruky, když je potřeba strhnout ke straně volant. Představme si, že se můžeme bleskově přemístit na planetu, kam nyní dopadá světlo, které ze Země odešlo před 3 000 lety, a že toto 3 000 let staré světlo na této planetě můžeme zachytit. Máme tak skvělý teleskop či jiné nepředstavitelně dokonalé zařízení, že nám umožní sledovat zblízka zemský povrch, neboli přesně zachycené světelné paprsky zpracovat tak, abychom je převedli na obraz událostí na Zemi před 3 000 lety. Spatřili bychom život ve starém Egyptě, barbarské osídlení západních zemí lidmi ve zvířecích kůžích nebo i bez nich, i tehdejší vyspělou civilizaci čínskou, tak náramně odlišnou od současné.

Kdybychom se mohli v mžiku přemístit blíže k Zemi, např. na planetu vzdálenou tak, že světlo tam doletí za pouhých 1 000 let, viděli bychom zá­běry úplně jiné, scény, které se na Zemi odehrály před 1 000 lety: vyspělou civilizaci Indie, šíření křesťanství západním světem, některou z normanských invazí. Ze zeměpisného hlediska by se nám svět zároveň jevil poněkud odlišný, protože pobřežní linie se neustále mění a země vystupuje z moře, zatímco jinde pobřeží zvětrává. Za jediný lidský život člověk tyto změny nezaznamená, ale odstup tisíce let by umožnil rozdíl spatřit a uvědomit si

Žijeme ve světě přesně vymezených limitů, kde dokážeme postřehnout a vnímat podněty ve velmi omezeném frekvenčním pásmu. Kdybychom si mohli plně uvědomit některé z našich mimo tělesných schopností tak, jak jimi vládneme v astrálu, vnímali bychom svět v úplně jiném světle. Uvědomili bychom si, že hmota je skutečně nezničitelná, a že to, co se kdy na světě stalo, vysílá dál a dál své záření v podobě vln. Kdybychom měli příslušné schopnosti, mohli bychom tyto vlny zachytit, podobně jako zachycujeme ony světelné. Uveďme tak prosté přirovnání, jako je promí­tačka diapozitivů. V zatemnělé místnosti promítačku zapnete a vložíte do ní diapositiv. Pokud si před čočky přístroje rozprostřete do určité vzdále­nosti i bílé plátno, a světlo na něj zaostříte, uvidíte obraz. Ale kdybyste promítačku namířili ven z okna do tmy, viděli byste jen slabý paprsek světla, obraz žádný. To znamená, že světlo musí být řádně zachyceno, mu­sí se na něčem zrcadlit - tedy odrážet, aby bylo možno plně ho vnímat a uvědomit si. Nebo vezměte světlomet za jasné a bezmračné noci. Uvidíte jeho světelnou stopu, ale jen tehdy, když světlo spočine na mraku nebo na letadle. Teprve tehdy ho postřehnete v jeho skutečné podobě.

Od nepaměti člověk sní o cestování v čase. Dokud je uvězněn do masa a kostí tady na tomto světě, zní to pochopitelně jako fantastická předsta­va, neboť jsme vskutku žalostně omezeni. Naše tělo je nedokonalý nástroj, a jelikož tu jsme, abychom se učili, vštípili jsme si tolik pochyb a nerozhod­nosti, že dříve, než se dáme přesvědčit, požadujeme „důkazy". To je ten úkon, kdy věci rozpitváváme na kousky, abychom věděli, jak to funguje, a způsobujeme tak, že to fungovat přestává. Když se vsak dostaneme mimo hmotný svět, do astrálu, nebo dokonce za jeho hranice, cestování v čase je snadné, jako je tady na Zemi návštěva kina či divadla.

Kronika Akaši je vlastně forma vibrace povahy nejen světelné, zahrnuje i zvuk. Pozemský výraz ji nedokáže vystihnout. Vzdáleně ji lze přirovnat k rozhlasovým vlnám. Ty také přicházejí z celého světa a neustále nás obklo­pují. Každá přenáší jiný program v odlišném jazyce, jinou hudbu, a přichází z jiného časového pásma. Všechny tyto vlny se k nám nesou nepřetržitě, ale nic z toho nevnímáme, nejsme-li vybaveni zařízením, zvaným rozhlasový přijímač, schopným tyto vlny zachytit a upravit je, aby se našemu vnímání zpřístupnily, tedy začaly být slyšitelné a srozumitelné. Pomocí mechanické­ho elektrického zařízení jsou tyto vlny převáděny na zvukové. Kdybychom stejným způsobem mohli upravit na Zemi vlny akašického záznamu, doká­zali bychom bez obtíží vysílat na televizní obrazovku autentické historické scény, a dějepisci by z toho měli záchvaty, protože by zjistili, že dějiny, jak jsou zaznamenány písemně, naprosto neodpovídají pravdě.

Kronika Akaši se skládá z nezničitelných vibrací, obsahujících veškeré množství lidského vědění, vyzařující ze světa stejně jako pořad, vysílaný roz­hlasem, který se šíří dál a dál. Cokoliv se kdy na Zemi stalo, v této vibrační podobě existuje a přetrvává. Vystoupíme-li z těla, zařízení na zpřístupnění těchto vln nepotřebujeme. Není nutné je ani upravovat, protože výstupem z těla se naše vlastní „vlnové receptory" naladí na vyšší rychlost, takže prací a nácvikem můžeme získat k záznamu Akaši přístup.

Vraťme se nyní k problému, jak předhonit světlo. Pro názornost bude lepší, když nejprve paprsky jako takové ponecháme stranou, a budeme hovořit o zvuku. Ten je totiž pomalejší, a vzdálenosti, potřebné k dosažení výsledků, jsou kratší. Představte si, že stojíte venku a náhle k vám dolehne zvuk tryskového letadla. Slyšíte ho, ale je zbytečné hledat je očima v místě oblohy, odkud k vám zvuk doléhá. Je to letadlo nadzvukové, takže když vy zvedáte oči, v místě zvuku už není. Za druhé světové války, když při nále­tech padaly bomby, byl lidem prvním varováním teprve hřmot výbuchů, padání domů a nářek raněných. Až když dosedal prach, se ozval zvuk letící bomby. Ta totiž padala vyšší rychlostí, než se šířil zvuk, který vyvolávala. Proto nešťastníci v krytech při jejím letu, doprovázeném pískotem, pokaž­dé vydechli úlevou. Věděli, že slyší-li tento zvuk, bomba nebyla určena jim, neboť v tom okamžiku už dopadla jinam!

Člověk může stát na vrcholu kopce a dívat se na dělo, umístěné dejme tomu na kopci protějším. Neuslyší ránu z děla v okamžiku jejího vypálení, zvuk k němu dolehne, až když je granát na cestě. Nikdo nikdy nebyl zabit výstřelem, který slyšel, protože střela přichází dříve než její zvuk. Proto je nesmyslné, aby se lidé ve válce krčili a choulili, když jim nad hlavou letí střela. Slyší-li zvuk, znamená to, že střela už přeletěla. Zvuk je tedy ve srovnání se zrakem či světlem pomalý. Když na onom kopci dělo vystřelí, vidíme nejprve šlehnout plamen z hlavně a teprve pak - záleží na tom, jak jsme od děla daleko - slyšíme zvuk střely. Možná jste někdy pozorovali člověka, který kácí strom. Stojí kus od vás a vy skutečně vidíte, jak sekera dopadá na kmen. Ale až za malý okamžik se k vám zvuk sekání donese.

Kronika Akaši obsahuje obraz všeho, co se kdy na tomto světě stalo. Jiné světy mají také své akašické záznamy, tak jako každá zem má vlastní rozhlasové vysílání. Ti, kdo vědí jak, se mohou naladit na vlnovou délku Akaši světa vlastního, i jiných. Lze tak spatřit, jak skutečně proběhly his­torické události, a jak jsou učebnice dějepisu a knihy historie zfalšovány. Záznam Akaši ovšem neslouží k uspokojení plané zvědavosti, ale lze do něj nahlédnout a uvědomit si třeba, jak a proč ztroskotaly naše životní plány. Když na Zemi zemřeme a přejdeme do jiné úrovně bytí, musí každý z nás pohlédnout do tváře svým skutkům i tomu, co zanedbal. Shlédneme celý svůj život rychlostí myšlenky právě pohledem na Akašu, a to nejen od bodu vlastního narození, nýbrž včetně plánů a předsevzetí, kdy, kde a do jakých podmínek nám bylo dáno se narodit a žít. Když jsme pak - poučeni - vzali na vědomí svá selhání, sestaví se na jejich základě program příštího života, tak jako se připravuje na opravnou zkoušku dítě, které si uvědomilo chyby, jichž se dopustilo.

Je pochopitelné, že to vyžaduje předlouhý nácvik, než člověk dokáže do Akaši nahlédnout, ale když v tréninku vytrvá a neztratí víru, dozraje k tomu _ a takoví lidé se mezi námi vyskytují. Pohovořme si teď trochu o tom, co je to vlastně věc, zvaná „víra". Víra je záležitost zcela konkrétní, kterou je třeba pěstovat, jako zvyk, jako vzácnou skleníkovou květinu, a musí se také patřičně ošetřovat, živit a chránit. Není tak otužilá, jako plevel. Tvrzení víry je třeba neustále si opakovat, aby nám jistota, kterou skýtá, pronikla do podvědomí a zakořenila se v něm. Víme, že podvědomí představuje devět desetin naší bytosti, tedy většinu. Lze ho také přirovnat ke stařečkovi, který už trochu zpohodlněl, a nechce být rušen. V bačkorách si čte noviny a pokuřuje dýmku. Je už skutečně unaven vším hlukem, vřavou a neustálým neklidem, který se kolem něj valí. Roky zkušeností ho naučily chránit se před všelijakým vytrhováním a obtěžováním pro hlouposti. Reaguje jen na ty nejnaléhavější výzvy. Poprvé ani nezaslechne, že ho voláme, vždyť je už poněkud nahluchlý. Podruhé se hluchým staví, protože se bojí, že z toho pro něj vyplyne nějaká práce, vyrušení z poklidu. Potřetí se naštve, protože volající hlas vetřelce ho vytrhuje z přemýšlení, zatímco on si chce v klidu číst výsledky Sportky, a jakoukoliv námahu odmítá. Vy ale vytrvejte a silou víry naléhejte, protože dědeček-podvědomí se nakonec s trhnutím přece jen probere k životu. A až vaše mnohokrát opakovaná prohlášení do podvědomí zapustí kořeny, získáte víru automatickou a samozřejmou. Musíme si však ujasnit, že víra není věření ve smyslu domnívání se. Můžete prohlásit: „Věřím, že zítra je pondělí." A znamená to určitý postoj. Nikdy byste však neřekli: „Mám víru, že zítra je pondělí," protože tohle znamená něco úplně jiného.

Víra je něco, co s námi většinou vyrůstá. Stáváme se křesťany, buddhisty nebo Židy, protože tím jsou naši rodiče. Máme ve své rodiče víru - tedy jsme přesvědčeni, že to, v co věří oni, je správné, a tak od nich víru přebíráme. Určité věci, které na tomto světě nelze bezpečně prokázat, vyžadují právě víru. Tem, které prokázat lze, prostě uvěřit můžeme a nebo ne. Mezi vírou a věřením je zkrátka rozdíl, kterého bychom si měli být vědomi.

Nejdříve si tedy ujasněte, v co chcete věřit, a podívejte se na předmět své potenciální víry ze všech úhlů. Je to víra náboženská, či víra v nějakou schopnost? Ujistěte se, že o té věci uvažujete kladně, načež si prohlašujte sami v sobě a ubezpečujte se, že tu či onu věc dokážete, nebo že v ni pevně VERITE. Opakujte si to pořád dokola, jinak k víře nikdy nedospějete. Věřící všech velkých náboženství, ti věrní věřící, ať už chodí do kostela, kaple, synagogy či chrámu, si opakováním modliteb, které odříkávají neje­nom za sebe, ale i za ostatní, vpravili do podvědomí ideu víry. Na Dálnem východě se věřící modlí tzv. mantry. Vysloví určité prohlášení — mantru a neúnavně ji opakují. Stává se, že ani nerozumějí, o čem ta mantra vlastně je. To ale nevadí, protože zakladatelé náboženství sestavili znění mantry tak, aby vibrace, jejím opakováním vyvolané, vpravily do podvědomí žá­daný obsah. A tak, i když věřící mantře ani dobře nerozumějí, stane se brzy součástí jejich podvědomí a víra je pak úplně automatická. I vy, když budete modlitby stále opakovat, začnete v ně věřit. Jde jedině o to, přimět vlastní podvědomí, aby pochopilo a spolupracovalo. Až víru získáte, ne­budete si už muset dělat starosti, protože podvědomí vám ji samo zpětně připomene, i to, že tohle vy přece zvládnete.

Opakujte si bez ustání, že jednoho dne začnete vidět auru, že budete schopni telepatie a že se vám zdaří i to nebo ono, ať už je to cokoliv, na čem vám obzvlášť záleží. Až nazraje čas, daná věc se vám podaří. Všichni úspěšní lidé, ať už se stali milionáři nebo vynálezci, si věřili, měli víru, že to, co si předsevzali, dokáží vykonat. Nejprve uvěřili v sebe sama a ve vlastní sílu a schopnosti, na základě toho si vytvořili víru, která sebedůvěru proměnila ve skutek. Budete-li si tedy neustále opakovat, že vás čeká úspěch, dosáhnete ho. Podaří se to ale jen za předpokladu, že v tomto utvrzování se o úspěchu vytrváte a nedopustíte, aby se do vás vloudily pochyby (protiklad víry). Pusťte se do tohoto ubezpečování se, že úspěch nakonec přijde - a uvidíte, že výsledek vás skutečně ohromí.

Zřejmě víte, že někteří lidé jsou schopni říct, kým byli a čím se zabývali v minulém životě. Je to projev akašického záznamu, protože mnoho lidí v astrálním stavu „spánku" do této kroniky nahlíží. Do bdělého stavu si ale většinou přinášejí vzpomínku poněkud rozostřenou, takže část jejich tvrzení bývá pravdivá a zbytek pokřivený. Všimněte si, že většina vjemů takto zachycených, o nichž vypovídají, se týká utrpení. Často i oni sami, dle těchto obrazů, byli trýznitelé či něco podobného, převážně špatného. Pořád to souvisí s tím, že sem se rodíme jako do školy, a je třeba mít stále na paměti, že lidé musí projít utrpením, aby se jím očistili od nedokonalosti. Stejně tak je železná ruda vkládána do pece a vystavena silnému žáru, aby se nečistoty a struska vyplavily na povrch, kde je lze sebrat a odstranit. Lidé musí být vystavováni takovým zátěžím, které je doženou na pokraj zhroucení,

ale jen na pokraj, protože jejich duchovno musí být podrobeno zkoušce a viny splaceny. Lidé se na tento svět přicházejí učit, a poučí se mnohem rychleji a důsledněji utrpením, než laskavostí.

Náš svět je tvrdá škola, téměř nápravný ústav, přestože se tu vyskytují i vzácné paprsky laskavosti, zářící jako světlo majáku do temné noci, v níž téměř všechno je konflikt a boj. Pokud s tím nesouhlasíte, stačí, když si přečtete dějiny národů a válek. Je to skutečně nadmíru nečistý svět a vyšší bytosti do něj sestupují jen s velkými obtížemi, aby střežily zdejší dění. Pro sestup na Zemi na sebe musejí vzít nějakou „nečistotu", která bude mít prakticky funkci kotvy, aby je se zdejším životem udržela v kontaktu. Taková vznešená bytost nemůže sestoupit ve své vlastní čisté a neposkvr­něné podobě, neboť by utrpení a smutek pozemského života nevydržela. A tak si dejte pozor, připadá-li vám, že ten a ten člověk nemůže být tak vysokou bytostí, neboť se nechová dokonale třeba proto, že k něčemu lne a podobně. Pokud onen zlozvyk, kterému se dotyčný oddává, není pití, může se o vysokou bytost jednat. Alkoholismus ale opravdu veškeré vyšší schopnosti ničí.

Rada největších jasnovidců a telepatů trpí psychickou poruchou, proto­že utrpení často vibrační kmitočet zvyšuje a přináší těmto lidem zmíněné schopnosti. Stupeň oduševnělosti člověka z pouhého pohledu na něj ne­poznáte. Nemyslete si, že někdo je nemocný, protože je zlý. Třeba tento úděl ochořet dotyčný přijal dobrovolně, aby skrze něj zvýšil svůj vibrační kmitočet pro zvláštní účely. Nesuďte člověka přísně, protože např. kleje nebo se nechová tak, jak vy si představujete, že by se ušlechtilá osobnost měla chovat. Může to vysoká bytost skutečně být a kleje nebo se oddává nějakému jinému „zlozvyku", neboť jí to slouží jako jakási zátěž, aby v tom­to pozemském životě dokázala vůbec zakotvit. Země, jak jsme si řekli, je velmi nečisté místo, a všechno nečisté podléhá rozkladu. Jenom to, co je čisté a ryzí, je nepomíjející. A to je jeden z důvodů, proč se do života na této planetě rodíme. Ve spirituálním světě, ještě dál za hranicemi astrálu, pomíjivost neexistuje. Na vyšších úrovních bytí neexistuje zlo, a proto se sem přicházejí lidé učit „po sparťansku". Když tedy vysoká bytost, sestu­pující do pozemského života, na sebe vezme nějaký zlozvyk nebo soužení, tento muž nebo žena vědí, že přicházejí se zvláštním úkolem, a že tedy tuto nedokonalost nebo trápení nelze považovat za karmu, ale za nástroj, kotvu čili potřebné nářadí, které spolu s fyzickým tělem zmizí.

Ještě bychom si měli vysvětlit, že velkými reformátory se často stávají ti, kteří v minulém životě byli velkými škůdci v oblastí, kterou se teď snaží napravit. I Hitler se bezpochyby bude muset vrátit s posláním velkého reformátora, podobně jako se vracejí španělští inkvizitoři. To je zásada, která si zaslouží zamyšlení. Pamatujte si — Střední cesta, to je způsob jak žít. Nebuďte zlí, abyste za to nemuseli později pykat, a budete-li naopak natolik čistí a svatí, že se povznesete nad obyčejné smrtelníky, nebudete dál schopni tu žít. Naštěstí, nikdo NATOLIK čistý není.

zdroj: https://www.timeangel.estranky.cz/